Jak to všechno vlastně začalo .....
("Příběh z doby školních lavic")

Za devatero horami, za osmero kopci, za sedmero návršími, za šestero paloučky, za patero rybníky, za čtvero řekami, za třemi potoky, za dvěma ploty a za jedněmi kolejemi, leží středně velké městečko zvané KRALUPY NAD VLTAVOU. A v tomto středně velkém městečku se nachází mimo jiné jedna ulice s názvem Štefánikova. A v této ulici byla asi v roce 1993 postavena jedna velice zajímavá stavbička, které její majitel (pan Živec) dal název "PIVNÍ BAR". Už asi tušíte, co to je za stavbu. Ano, uhádli jste všichni, je to podnik, ve kterém se scházejí jen ti nejotrlejší z té naší "prašivé společnosti", a ve kterém je hlavním chodem po celé dny, ten nejskvělejší mok, jaký kdy mohl na této planetě vzniknout, a to je ..... PIVO. A není to PIVO jen tak ledajaké. Své vzorky sem každodenně posílají taková "velká zvířata" jako jsou Krušovice, Plzeň a kdysi i Budvar a Gambrinus.

A tady to vlastně všechno začalo .....

Jednou, bylo to asi někdy uprostřed června roku 1997, jsem já (Jirka Slach) a moji dva kamarádi Marek Koukal a Petr Vorlíček seděli v této, pivem provoněné "knajpě" u půllitrů "pomazánek" Budvar (já a Marek) a Krušovice (Petr). Povídali jsme si, jak už to většinou bývá, o všem možném, i když naše společné debaty většinou měly smysluplné začátky, ale i konce. Najednou se, už ani nevím, čím přičiněním, stočila debata na sport, který mě už asi dva roky o víkendy ráno pravidelně nenechával dospat do mých zvyklých jedenácti hodin. Tento sport byl HOKEJBAL, který se u nás ve městě díky dvěma "čiperným hochům" nebývale rozmohl. A to bylo a je dobře. Slovo dalo slovo a díky našim společným zájmům jsme se rozhodli, že se pokusíme dát dohromady vlastní hokejbalové mužstvo z našich společných kamarádů. A proto jsem se na konci června 1997 na fotbalovém turnaji v Zeměchách ptal jednoho z čiperných hochů Tomáše Hory, co by jsme měli udělat pro to, aby jsme byli přijati do soutěže pro příští, nadcházející sezónu. On mi to řádně vysvětlil, ale to bylo na delší dobu všechno, co kdokoli z nás tří pro "náš" budoucí tým udělal. Až asi někdy ke konci července, bylo to v sobotu odpoledne, mne tóny telefonu vytrhly od jistě zajímavého pořadu, který právě běžel v televizi. A na druhé straně od mého sluchátka se ozval jistý čiperný hoch Tomáš Hora, který mi řekl, že s našim týmem na sto procent počítá pro nadcházející ročník II. hokejbalové ligy v Kralupech nad Vltavou. To ve mne dost hrklo, protože jsme vlastně ještě žádný tým neměli. Ale slíbil jsem, že mu do čtrnácti dnů oznámím, zda jsme tým dali dohromady, či ne.

A tak jsme se dali já, Marek a Petr do tvoření našeho týmu .....

Jak se tvořilo naše mužstvo .....
("Příběh o nejlepším hokejbalovém týmu všech dob")

Pro vytvoření našeho týmu jsme se dohodli my, "tři mušketýři", že se poohlédneme nejprve po našem okolí. Chtěli jsme dát dohromady mužstvo maximálně o deseti až dvanácti lidech. Stavět jsme chtěli na lidech, kteří jsou v prvé řadě spolehliví, sportovně nadaní a také na lidech, kteří nezkazí žádnou srandu a jsou pro dobrou partu. Jak se nám to podařilo, to ukáže až budoucnost (i když nám už minulé měsíce i roky hodně napověděli).

Prvními hráči našeho týmu byli samozřejmě jeho zakladatelé. A to JÁ, PETR VORLÍČEK a MAREK KOUKAL. Petr měl pro hokejbal dobré předpoklady, jelikož se už od mládí projížděl na zdejším Kralupském ledě na bruslích, a s hokejem a hlavně s hokejkou měl proto až do svých zhruba šestnácti let velké zkušenosti, které se nám v začátcích určitě moc hodili. S námi dvěma to bylo horší. Já jsem sice hokej také od svých ranných let hrával (jestli se tomu tak v přípravce dá říkat), ale asi v deseti letech jsem se rozhodl věnovat pouze fotbalu, a ostatním sportům, které jsem dělal závodně (hokej a tenis) jsem dal z časových důvodů vale. Ale fotbal je také sport, a jelikož jsem stále jeho aktivním hráčem, nic by nemělo vadit tomu, abych byl dobrý a prospěšný ve hře, která má některé společné prvky i s mou oblíbenou hrou "honěním se za nesmyslnou věcí". S Markem jsme spolu dlouho hráli již dříve zmíněný fotbal, než se on rozhodl věnovat hraní na kytaře a dalším slastným činnostem, které se sportem měli pramálo společného. Ale sportem načichl a to se nikdy nezapomíná.

Čtvrtým naším hráčem se zanedlouho stal náš společný kamarád a brácha Marka, PETR KOUKAL. Toho samozřejmě přivedl do našeho, nově se tvořícího týmu, jeho bratr. Petr také nikdy, stejně jako Marek, chuť lesklého a mokrého ledu neokusil. Ale také on hrával (Petře, budeš ještě hrát?) fotbal a proto by mu hokejbal, coby také kolektivní sport, neměl být cizí.

V hokejbalovém týmu hraje jednu z nejdůležitějších rolí brankář. A proto jsem zavolal dalšímu našemu kamarádovi, který měl s touto činností spoustu zkušeností, protože několik let chránil svatyni ve zdejším hokejovém klubu. Tento kamarád se jmenoval MARIAN FUKA. Nabídkou byl nadšen, ale byl zde jeden "pro nás nepředvidatelný" háček. Marianovi se nechtělo za nic na světě do brány. Po krátkém rozmýšlení jsme ho "zaměstnali" jako dalšího, už pátého našeho hráče.

Každému našemu nově přijatému hráči, jsme vždy říkali, aby se poohlédl v řadách vlastních kamarádů, zda by nenašel nějakého "perspektivního" hráče do našeho týmu. To udělal také Marian, a hned do našich řad přivedl další tři nové a mladé "koně". Prvním z nich byl VAŠEK LORENC, kterého jsme většina z nás již dříve znali a to hlavně ze společného působení ve fotbalovém mužstvu Čechie Kralupy. Ale nikoho z nás ostatních by nenapadlo, že zrovna tento velice čiperný a v "jiných oblastech" velice nadaný chlapec, zatouží zrovna hrát hokejbal. Ale už nás bylo šest. Další dva hráče našel Marian v řadách svých školních spolužáků, kterým vyprávěl o našem, nově se tvořícím, mužstvu. Tito dva Marianovi spolužáci VAŠEK PISKÁČEK a MAREK ŠTĚPÁNEK zahořeli touhou hrát v našem týmu. Měli to k nám sice trochu zdaleka, oba bydlí totiž v Neratovicích, ale jak se později ukázalo, nebyl to vůbec žádný problém. A tak se naším sedmým a osmým hráčem stali první takzvanně přespolní kluci.

Dalšího našeho hráče jsem mezi svými kamarády našel já. Hráli jsme spolu dlouhou dobu fotbal, a kdyby nás na Čechii nezrušili, tak tam spolu asi hrajeme i dodnes. Tento kamarád se jmenoval MAREK HORÁK, a dalo mi hodně práce ho přemluvit, aby jsem ho mohl zapsat aspoň na soupisku. On totiž už zkušenosti se zdejším hokejbalem měl. Hrával za tým Hockey Machines v I. lize. Ale moc ho tento sport za srdce nevzal a ani časově to moc nezvládal. A proto se mu moc nechtělo. Ale jak se později ukázalo začal ho hokejbal dost bavit. Takže nás už bylo devět, ale stále jsme neměli brankáře.

Ani další dva hráči, které jsem přivedl, nebyli brankáři. Byli to mí dlouholetí kamarádi už ze základní školy. S prvním znich, PAVLEM NÁPRAVNÍKEM, jsem dokonce několik let seděl v jedné lavici. Pavel několik let hrával závodně hokej ve zdejším hokejovém klubu. Proto jsem ho oslovil coby obránce a on souhlasil. HONZU ZAMPRA jsem oslovil někde na nějaké "pařbě", kde jsme se náhodou potkali. S hokejem, natož se sportem, moc zkušeností nikdy neměl, ale do našeho týmu byl prostě přijat jako jedenáctý člen.

Stále jsme nemohli sehnat brankáře a proto jsem oslovil svého kamaráda Tomáše Horu, který jinak hraje I. ligu v týmu Minice Quijotes, jestli by nevěděl o nějakém člověku, který by se  postavil mezi tři tyče. A tak se k nám na hostování z mužstva Minice Quijotes dostal MIREK ĎURICA, který si beztak v "kichotech" vůbec nezachytal. Jelikož Míra bydlí v Minicích, nikdo od nás ho dosud neznal. Takže jsme vlastně přijali prvního neznámého hráče.

Také Petr Vorlíček nám už od začátku říkal, že zná jednoho dobrého hokejistu, který s ním pracuje na "Vodolce". Jmenoval se ZDENĚK MÁLEK. Kazil nám sice věkový průměr, jelikož byl tenkrát nejstarší z našeho týmu, ale svými dlouholetými hokejovými zkušenostmi v týmu Kolína (odkud také pochází), se zařadil mezi naše "nejcennější skvosty". Takže nás v tuto chvíli bylo třináct a tak jsme si všichni řekli, že by to už mohlo stačit. Ale nakonec u nás zakotvil ještě čtrnáctý hráč, kterého jsme potkali na našem prvním společném "hlavně seznamovacím" tréninku. Jmenoval se PETR JEDLIČKA, a původně sem příjel se svým kamarádem Zdeňkem z "Vodolky" pouze na "čumendu". Ale jelikož nás byl lichý počet, řekli jsme mu, ať si jde s námi strčit. A od té doby se stal naším čtrnáctým hráčem, kterému každý pro jeho vzezření neřekl jinak než "Šedý vlk Ravanelli".

Jak jsme se učili hrát hokejbal .....
("Příběh o sehrávání v domácím prostředí")

Po zrození našeho týmu u "stolu a piva", muselo dojít také konečně ke zjištění našich sportovních a hlavně hokejbalových kvalit. Proto jsme se všichni společně domluvili na pravidelných středečních trénincích, které začínali okolo čtvrté hodiny odpolední na zdejším jediném hokejbalovém hřišti v Lobečku, kterému někdo již dříve vymyslel název "Koloseum". Na těchto trénincích jsme se hlavně poznávali, sehrávali a také se na nich zjistilo, že někteří z nás drželi hokejku v ruce snad i poprvé v životě. Také vodou napuštěné míčky nám dělaly ze začátku velké potíže, protože někteří hoši neměli ani dost síly na to, aby se jejich vystřelené střely dokutálely alespoň k brankáři. A také i kvůli tomu jsme všichni společně pravidelně chodili po trénincích (ale nejen po nich) posilovat do dřive již zmíněného Pivního Baru, kterému jsme později začali říkat "Domov", a ve kterém jsme také v podobě Lucky a Vládi našli "mámu" a "tátu". Zde se také při lahodném nápoji - pivě, konaly naše pravidelné "výpravné schůze", na kterých jsme teoreticky probírali naše první hokejbalové krůčky a první zjištěné chybičky. Na jedné z prvních schůzí jsme se také museli domluvit na osazení určitých hokejbalových funkcí. Takže presidentem klubu jsem byl zvolen JÁ, jako zakladatel týmu, managerem se stal P. VORLÍČEK a spoluvlastníkem M. FUKA. Prvním kapitánem týmu byl zvolen P. NÁPRAVNÍK a jeho asistenty se stali P. KOUKAL a M. FUKA. Některé z těchto funkcí se později během sezóny ještě měnili. Také název našeho týmu byl důležitý a proto jsme se na něm museli také domluvit. Po několika návrzích (českých i anglických), jsme nakonec zůstali u českého vše říkajícího A.H.K. LOBEČEK, kde zkratka A.H.K. může mít tři významy (Amatérský Hokejbalový Klub, Anti Hokejbalový Klub a nebo Alkoholický Hokejbalový Klub). Každý si může vybrat, co je mu bližší.

Ze začátku byla naše hokejbalová strategie postavená na tom, že hrát budou všichni hráči, kteří na zápasy přijdou. Domluvili jsme se na úvodním složení trojek, které se také během sezóny samozřejmě měnili. A dále jsme se domluvili, že všichni společně budeme "nořit a nořit a nořit", i kdyby na chleba nebylo. A tak jsme se všichni během necelého měsíce pořádně seznámili, několikrát nádherně zapařili a v neposlední řadě sehráli. A společně jsme se těšili na neděli 21. září roku 1997, kdy se poprvé, tenkrát ještě A.H.K. LOBEČEK, měl představit nadšené kralupské hokejbalové veřejnosti. No a jak to dopadlo ..... ?