S Rakovníkem 5,5:2,5

Když soupeř nepromění jasné šance...

 

13.2.2011 Výsledky zde 

Kapitán Béčka Tonda Šperlich se přišel podívat před měsícem na náš zápas proti Říčanům, kdy jsme dostali strašný výprask. Teď v neděli se objevil znovu, cca po dvou hodinách hry, a já se chytil za hlavu se slovy:"vždycky, když ty přijdeš, tak to stojí za to..." V tu chvíli to totiž vypadalo snad ještě hůř než tehdy. Já byl osobně totálně prohraný už asi od 8.tahu, o pěšce méně měl i Slapnička, Honza Skřivánek snad už dokonce podepisoval partiář a ani na první šachovnici pozice opticky nevypadala vůbec dobře.

Bargel - Satranský (16.tah)

Čáp-Slapnička (34.tah)

Žamboch-Cozl (13.tah)

Pak se něco změnilo. Všichni už jste se s tím asi někdy setkali... Jako když místností projde elektromagnetická vlna, taková tajemná záře nad Atlantikem. Martin Bargel tlačil s dámou proti věži soupeřova krále do matu, Kája Slapnička s dámou proti dvěma věžím směřoval k remíze věčným šachem a já se pustil do nekrytého krále dřív než můj soupeř do mne, Honza Štursa napravil své drobné zaváhání a vyhrál na pozici i na čas. Fotbalisti by řekli: nedali jsme dvě penalty. Co bychom chtěli víc.

Bargel - Satranský 1:0

Čáp - Slapnička - věčný šach

Žamboch-Cozl: Vd2+ a konec

S Davidem Cozlem jsem hrál v družstvech už potřetí. Poprvé v roce 2002, kdy byl ještě v Berouně, jsem prohrál hloupě, když jsem přehodil tahy a nevyměnil ve správném pořadí lehké figury. Druhá partie se odehrála v Žebráku v roce 2006. Tam jsem se pustil do kombinace, na jejímž konci jsem měl o dva pěšce méně. Nějakým zázrakem jsem v koncovce střelce proti jezdci našel remízové zakončení. Nyní v neděli poté, kdy jsem včas nezaregistroval klasickou oběť dámy na d4, po níž přichází ještě klasičtější trojvidle jezdcem z c2, a já zůstal bez pěšce, bez aktivity, bez nálady a snad i bez přátel (když jsem se tak díval po mých spoluhráčích, jak hodnotili mojí pozici) jsem si mohl jen vzpomenout na rok 2006 a říkat si: třeba ten konec zase nezvládne. Stalo se. Využil jsem jedinou slabinu, kterou soupeř měl - nemohl udělat rošádu. V časové tísni, kdy jsme měli oba občas i dvě tři vteřiny na tah, jsem sice neviděl několik matů, ale stačil jsem odšáchnout dámu, a to rozhodlo. K výhrám, o nichž už tu je napsáno zbývá jen dodat remíza Lukáše Jandourka s Plívou a Jirky Kopeckého s Wasserbauerem (i když tam Jirka asi mohl i vyhrát, kdyby viděl oběť na f7 se ziskem pěšce a silné hry v centru) a partie Aleše Palase, z níž by měl radost Nimcovič, protože Aleš nedělal nejlepší tahy, které by vedly k rychlé výhře, ale hrál tak, aby maximálně ohraničil působnost soupeřových figur, takže jeho protivníkovi skutečně došly tahy. A to všechny. Dobré i špatné. Zkusil se zachránit ještě patem, ale na to Aleš neskáče... Konec dobrý, všechno dobré. Najednou jsme v tabulce už na druhém místě.