KRALUPSKÉ ŠACHY

V LETECH 1921-1922

 

 

První zmínka o šachové hře v Čechách se objevuje v latinsky psané legendě o utrpení sv.Vojtěcha z počátku 12. století. Nejpravděpodobněji k nám přivezli šachy čeští kupci z Itálie, ale mohly se sem dostat i z Byzance, kam jezdilo mnoho slovanských pohlavárů a rytířů, kteří se nepochybně museli se šachy setkat. V kronikách a historických dokumentech z 12. až 14. století lze najít zmínky o tom, že šachy hrála Dagmar, dcera Přemysla Otakara I., drahocennou soupravu šachové hry prý dostal darem český král Jan Lucemburský. První česky psané šachové dílo Kniežky o šašiech od Tomáše ze Štítného vzniká ve14. století (jedná se o mravoučné, volné zpracování původně italského díla J.de Cessolise). Od 60. let se objevují v Praze a okolí první šachové spolky (českoněmecký Prager Schachklub 1867), konají se sjezdy šachistů (Praha 1872) a v českých novinách se objevují šachové rubriky.

První zápis do kroniky kralupského šachu byl udělán 1. října 1921, kdy bylo v hotelu pana Čechury za přítomnosti 17 členů založeno Sdružení šachistů v Kralupech. Zakládajícími členy byli: K.Halada, Dr.Felix, V.Taussig, R.Vlach, F.Sieber, D.Šulc, A.Mišutin, R.Dittrich, A.Voráček, R.Bílek, Ing.Krejza, E.Valenta, K.Čechura, Ing.Zoubek, Dr.Hodač, Dr.Singer a K.Mazanec. O několik dní později přibyli ještě Ing.Batěk, R.Goldberger, F.Dejmek, R.Vojtěch a pánové Rejchrt a Gedř.

Prvním předsedou byl zvolen E.Valenta, R.Dittrich jednatelem a R.Bílek pokladníkem. Členové nového Sdružení se dohodli na tom, že k hracím dnům se budou scházet v Čechurově hotelu každou středu a pondělí. Rozhodli se zakoupit z vlastních prostředků dvoje šachové figurky (klubovky), šachovou knihu Zmatlík: Duras a předplatili si Časopis Československých šachistů. První akcí nového spolku se pak stal bleskový turnaj, jehož se však bohužel, jak lituje kronikář, nemohli zúčastnit všichni členové, neboť právě v době jeho konání byla vyhlášena mobilizace, která se týkala i několika šachistů. Vítězem se stal Dittrich před ing.Batěkem a ing.Zoubkem. Sdružení se přihlásilo ke členství v Jednotě československých šachistů a připojilo se ke kladenské župě a nabídlo cizím šachovým klubům sehrání několika korespondenčních partíí. Do konce roku 1921 se ke Sdružení přidalo dalších několik nových členů, a dokonce i první žena - paní Julie Traubová.

            Kralupští šachisté už na začátku roku 1922 - a musím říct, že stejně jako dnes - přemýšleli o způsobech, jak získat co nejvíc zájemců o tuto hru. Ve městě byly vyvěšeny čtyři reklamní plakáty, které vyzývaly obyvatele Kralup a okolí, aby se zapsali do začátečnických šachových kursů. Výsledek této reklamní akce však nebyl takový, jaký členové Sdružení očekávali. Vymýšlelo se dál.

            Velkou popularitu měli v té době v Praze simultánní produkce mezinárodně proslulých šachových mistrů. Do Kralup se podařilo pozvat Františka Treybala, který v té době vyhrál přebor Prahy a přestože nedosáhl tolika výrazných mezinárodních úspěchů, jako jeho bratr Karel (který na turnaji v Karlových Varech v roce 1923 porazil i Alechina), patřil od roku 1907, kdy se stal mistrem Ústřední jednoty českých šachistů, mezi šachovou elitu.

Na simultánku upozorňovalo hned několik článků v různých celostátních novinách - psaly o ní například Národní Listy, Tribuna, České Slovo, Právo lidu i Rudé právo a o jejím výsledku dokonce i Časopis čsl. šachistů. Mistr Treybal sehrál 12. února 1922 ve spolkových místnostech hotelu Čechura celkem čtyřiadvacet partií, neprohrál žádnou a pouze tři remizoval - s Frajndem, dr.Hodačem a dr.Felixem.

            Vlastní náplní klubové činnosti byl v té době ovšem hlavní turnaj, který se hrál v prvních třech měsících roku 1922. Hrál se ve dvou skupinách stylem každý s každým po dvou partiích - vždy s opačnými barvami.

V době, kdy v Kralupech ještě neexistovaly šachové hodiny a vlastně ani oficiální šachová pravidla, se členové Sdružení ještě před zahájením turnaje dohodli například na tom, že při komplikovaných tazích je určena maximální doba na přemýšlení 10 minut po vyzvání protivníka. Zároveň bylo ustanoveno, že hráči, kteří budou hrát bez rozhodčího, hrají na své vlastní riziko a případné možné spory bude s konečnou platností řešit turnajový výbor. Dnes si asi neumíme představit, že by třeba hráč během partie - ve chvíli, kdy se soupeř nedívá - odstranil z šachovnice figuru. Navíc máme mezinárodní pravidla FIDE - mezinárodní šachové federace, ale tehdy - při neexistenci takových pravidel - se muselo myslet na všechno. Tím však nechci říct, že se taková situace opravdu stala. Celkově byli možná tehdejší šachisté ještě rytířštější ve svých způsobech než jsou ti dnešní.

Vítězem turnaje se stal Halada před ing.Zoubkem a o třetí místo se rozdělili ing.Krejza, dr.Singer a dr. Felix. Vítězem turnaje B se stal Sieber těsně před Nováčkem, Růžičkou a Bílkem.

            V dubnu 1922 byl do čela Sdružení zvolen ing.Krejza a nahradil tak E.Valentu.

            Dne 28.května se uskutečnilo přátelské utkání se Šachovým odborem SK Mělník v mělnickém hotelu Vykysal. Jedenáct kralupských šachistů spojilo sportovní utkání s příjemným výletem. Vyjeli již ráno v 8 hodin vlakem přes Neratovice do Mělníka, kde si nejprve prohlédli město a teprve po obědě - ve 13.30 hodin zasedli k šachovnicím. Ukázalo se, že mělničtí soupeři byli tehdy přece jenom silnější a na domácí půdě zvítězili 7,5:3,5. Kralupským šachistům tak mohla náladu zpříjemnit snad už jen zpáteční cesta, kterou podnikli parníkem po Vltavě. Ale protože se tenkrát na výsledky až tak moc ještě nehledělo, s dnešním odstupem si myslím, že všichni byli s výletem spokojeni.

 

KRALUPSKÉ ŠACHY

V ROCE 1923

 

 

Po dvou letech činnosti už mělo Sdružení 22 členů a scházelo se každou středu a sobotu v prostorách hotelu Čechura, jehož majitel byl rovněž členem.

Dne 20. ledna 1923 se právě tam uskutečnila valná hromada za přítomnosti 12 členů - pp. Halada, Krejza, Dittrich, Felix, Singer, Hodač, Růžička, Bílek, Vorlíček, Čechura, Frittmann a Nežádal. Takovou účast považuje tehdejší zápis doslova za chabou a dokonce volby výboru, které se na valné hromadě konaly, byly považovány za prozatímní. Předsedou se stal ing. Krejza a patrně nejdůležitějším závěrem této schůze bylo rozhodnutí pozvat k simultánce jednoho z nejlepších českých šachistů a vůbec prvního československého mezinárodního velmistra Oldřicha Durase. Duras patřil mezi nejlepší světové šachisty před I. sv. válkou, ve dvacátých letech se už mezinárodních turnajů neúčastnil, ale dál sledoval šachové dění, především jako odpovědný redaktor šachové rubriky Českého slova, kterou vedl od roku 1922 až do roku 1931. Volby pak byly s konečnou platností potvrzeny o měsíc později na další schůzi v hotelu Čechura, kde bylo také rozhodnuto o tom, že členské příspěvky Sdružení se budou ve výši 6 korun platit čtvrtletně. O něco později začala čilá korespondence mezi kralupskými šachisty a Oldřichem Durasem, který přislíbil svou účast na simultánce, ale až později, neboť v jarních a letních měsících 1923 už měl program plný. Proto byli pozváni další šachisté, především dr. Bedřich Židlický a A. Arnold. Oba dva už hráli v Kralupech v létě 1922 - Židlický proti 17 soupeřům vyhrál patnáct partií a prohrál se Zoubkem a remizoval s Felixem, zatímco proti Arnoldovi zasedlo 19 hráčů a ten také jen jednou prohrál - s Haladou - a jednou remizoval s Dittrichem. Součástí Arnoldovy produkce byla po simultánce také současná hra tří partií naslepo, z nichž získal 2 a půl bodu.

Oba dva pražští šachisté dostali za svá vystoupení od kralupských šachistů upomínku - Židlický plaketu presidenta Masaryka a Arnold plaketu generála Štefánika. Obě samozřejmě s věnováním. Zpráva o simultánkách se dostala až do Práva lidu. Představitelé kralupského šachu v tehdejší době považovali za svou povinnost oznamovat každou svoji akci veřejnosti prostřednictvím celostátních novin. Navázali spolupráci s redaktorem Kautským v Národních listech, s redaktorem Kuželkou v Čsl. republice a tzv. lokálky zasílali do Práva lidu, Čsl. novin i do Českého slova Durasovi a pochopitelně také do Časopisu československých šachistů

Rok 1923 byl z hlediska propagace šachu v Československu nadmíru přínosný. Konaly se u nás dva veliké mezinárodní turnaje za účasti nejlepších světových hráčů. Do Karlových Varů přijeli v květnu kromě Capablancy a Laskera všichni nejvýznamnější žijící mistři. Zvítězil Aljechin před Bogoljubovem a Maróczym, o 4. místo se dělili Réti a Grünfeldem a za nimi skončili Nimzovitsch a s nejlepším výsledkem své šachové kariéry Karel Treybal, jehož bratr - jak jsme se zmínili v minulém díle - pomáhal svou simultánkou i v Kralupech k založení šachové tradice. (Do Kralup nakonec přijel i sám mistr K.Treybal, ale až o několik let později).

Další velký mezinárodní turnaj se hrál na začátku léta v Moravské Ostravě. Ten se zapsal do historie značným počtem cenných partií a především nádherným sportovním soubojem o první místo mezi Richardem Rétim a Emanuelem Laskerem, jenž sice už o dva roky dříve přišel v zápase s Capablancou o titul mistra světa, ale do turnaje více šachistů tady nastoupil poprvé od roku 1918. Lasker Rétiho poráží a v turnaji čtrnácti hráčů vítězí a našeho mistra odsouvá až na druhé místo. Je třeba říct, že exmistr světa bral svou účast nesmírně prestižně, což na něm šachoví komentátoři pozorovali už o dva měsíce dříve v Karlových Varech, kde sice nehrál, ale turnaje se účastnil jako divák a všechny partie pečlivě analyzoval, a dával tak najevo, že se chystá na Moravskou Ostravu. Připomínat jméno Richarda Rétiho starším šachistům je asi zbytečné, ale pro naše mladší čtenáře jsem povinen alespoň připomenout, že v prvních třiceti letech dvacátého století patřil k nejlepším šachistům světa. Původem Maďar, národností Němec, ale dle vlastního přiznání především Čechoslovák, který od roku 1918 nejlepším možným způsobem šířil slávu mladé Československé republiky všude, kam přijel. Byl uznáván zejména pro svůj nedocenitelný přínos k rozvoji šachových idejí, dodnes se po něm nazývá jedno šachové zahájení. Byl světovým rekordmanem ve hře naslepo. A v roce 1923 byl na vrcholu slávy.

            Historii kralupského šachu nám kromě pečlivě vedené kroniky pomáhají poznat i výstřižky z dobového tisku. Každé šachové sdružení velmi dbalo na to, aby se o jejich činnost dozvěděl svět. Nebo alespoň Čechy. A kralupští nebyli výjimkou. O všech akcích podrobně dopisovali do všech šachových rubrik a k dobru odpovědných redaktorů těchto rubrik lze přičíst, že jejich zprávy uveřejňovali. Jak už je popsáno výše, popularita šachu v té době tomu nahrávala. Jen díky tomu se nám dodnes zachovaly poměrně přesné informace o jménech hráčů, o výsledcích, o počtu při simultánkách i přesná data soutěží.

Šachové rubriky mají v české žurnalistice velkou tradici. Zásluhu na vzniku prvního dochovaného odborného časopisu o šachu v českých zemích mají studenti malostranského a staroměstského gymnázia. V roce 1862 se mezi nimi utvořila skupina, jejíž členové pořádali vzájemné šachové zápasy. Díky Emilu Rottovi, synu bohatého velkoobchodníka, měli možnost prohlédnout si výbornou šachovou rubriku, která tehdy vycházela v listě Illustrierte Famillien Journal. Rott také opatřil svým kamarádům knihu Maxe Langeho Paul Morphy, která byla napsána velice podmanivým způsobem a ještě více rozdmýchala šachovou vášeň studentů gymnázia.

Vůdčí osobnost skupiny Jan Paclt se brzy pokusil o samostatné skládání úloh a po něm se přidali i ostatní. Úlohy ukládali do dvou psaných časopisů. Jeden vydával Paclt a jmenoval se Šachy, druhý vedl Antonín Kvíčala pod názvem Vítěz. Oba "redaktoři" se pokoušeli zpestřit obsah teoretickými články a zajímavostmi z historie královské hry. Největší potíže měli s notací figur král, královna, koník, které začínaly stejným písmenem, Paclt se však znal s jičínským katechetou Antonínem Holmanem, který ve starých kronikách objevil původní staročeské pojmenování šachových figur. To začali po malé úpravě studenti používat při označování úloh i partií (viz dále). Později Kvíčala oba časopisy spojil v jeden a vydával jej pod názvem Šachy.

            Na sklonku roku 1863 se připravuje založení první české šachové rubriky v Rodinné kronice. Na stránkách tohoto listu se objevila hned druhý den roku 1864. Jejím redaktorem byl Emanuel Vávra, zásluhy však nelze upřít ani Bohuslavu Kroupovi, jenž ze svého pobytu ve Francii přivezl zkušenosti z tamních listů i typ francouzského šachového diagramu, který Rodinná kronika užívala. První čísla nesou stopy neurovnanosti. Spíše než nějaké cílevědomé působení je určujícím prvkem obsahu nadšení z neočekávané šachové vymoženosti. Teprve, když se na jejím redigování začal podílet Antonín König, rubrika se povznesla na vyšší úroveň a položila základ dalšího vývoje. Téhož roku vznikly rubriky i v dalších pražských časopisech Errinnerungen a ve Zlaté Praze. Trvaly krátce a pro budoucí šachovou žurnalistiku měly pramalý význam.

            Když 24. září 1864 z redakce Rodinné kroniky odešel Jan Neruda, zanikla i šachová rubrika. Tato okolnost se hluboce dotkla studentského kroužku a jeho členové se rozhodli, že se ji pokusí sami obnovit. Vší silou se dali do přípravných prací. Paclt, Kvíčala i Rott obcházeli všechny pražské kavárny, vyhledávali praktické hráče a vyzývali je ke hře. Partie si zapisovali a sami glosovali.

            Všechny tři mladíky výrazně ovlivnila korespondence s A. Königem, který tehdy bydlel mimo Prahu (v Kosmonosech). König jim ochotně zaslal dva příspěvky a jejich práce si vyžádal k vlastnímu zhodnocení. Jeho názory se staly základním kamenem budoucí české úlohové školy a značnou měrou se podílely na kvalitě obnovené rubriky v Rodinné kronice. Právě tehdy, když se rubrika přemístila z "ponižujícího" místa na obálce dovnitř listu, však Rodinná kronika definitivně zaniká a s ní i první šachová hlídka v Čechách. Neměla sice dlouhého trvání, ale "símě rozseté padlo na zemi úrodnou, vzrostlo a bujelo."

            Největší vliv na utváření organizovaného šachového života v českých zemích měla rubrika v týdeníku Světozor, která začala vycházet 21. února 1868. O tom, co předcházelo jejímu založení, napsal v roce 1869 Paclt do Deutsche Schachzeitung: "Později, když se König přestěhoval z venkova do Prahy, stali jsme se úlohám nevěrnými a pokusili se v Praze založit šachový klub. Když se nám to po nevýslovné námaze podařilo, neodpovídal nový spolek našim nadějím a my konečně vystoupili. Poslední dobou převzali jsme redakci šachové rubriky ve Světozoru. V krátkém čase sotva půl roku jsme uveřejnili přes 30 původních úloh. Mimo to partie, teoretické články, zprávy atd.

Paclt si totiž od prvního utrakvistického šachového spolku (založeného v roce 1867 v hotelu U české koruny v Ovocné ulici) sliboval, že se stane vydavatelem šachového časopisu.

Také König se před založením rubriky ve Světozoru dočkal jednoho zklamání. Pokusil se vést šachovou hlídku ve Květech, kam občas přispíval svými obrázky. Podařilo se mu prosadit jenom dvě úlohy, vydavatel pak nedovolil uveřejnit ani jejich řešení.

Pacltovou zásluhou se tedy 21. února 1868 v osmém čísle Světozoru na straně 80 mohl čtenář dočíst: "Trváme, že se zavděčíme valné části ctěného našeho čtenářstva, pěstujíce ve Světozoru hru v šachy. Ustanovili jsme se na tom, podati našim čtenářům i hojnou zásobu her přehraných, i úlohy šachové dosud žijících mistrů. Neméně budeme hleděti k tomu, abychom podávali čtenářům nejdůležitějších teorií hry v šachy..." První rubrika seznamuje se základními šachovými pravidly, způsobem zapisování partií - notací, nabízí stručný teoretický rozbor odmítnutého královského gambitu (do sedmého tahu) a úlohu s diagramem. Obsahem následujících ročníků šachové hlídky ve Světozoru byly kromě teoretických rozborů, úloh a partií i překlady ze starých šachových knih, životopisy slavných šachistů a zprávy ze schůzí šachového spolku. Jan Paclt přispěl i několika črtami z pražského šachového života.

V čísle 14 z 3.dubna je poprvé použito nové názvosloví a tím se mění i označení figur v notaci: pěšák (P) místo dosavadního sedlák, střelec (S) místo běhoun a jezdec (J) místo koník. Beze změny zůstal král (K), dáma (D) a věž (V). Tohoto pojmenování se užívá dosud.

Redaktoři rubriky Paclt s Königem byli také pořadateli prvního českého úlohového turnaje na jaře 1869.

V roce 1899 Světozor splynul s časopisem Zlatá Praha. "Tak zanikla nejstarší a nejdůležitější naše šachová rubrika. Lze o ní říci, že vypěstovala český šach, rozšířila jeho slávu po všem světě, vychovala několik generací slavných problemistů. Prvními pořadateli byli: A. König, Dr. A.Kvíčala, J. Paclt. Potom: K. Makovský, J. Dobruský, F. Moučka, J. Pospíšil a J. Kotrč. Jména mnoha z nich prošla pak nejrůznějšími časopisy světa a proslavila pověst českého šachu a šachových skladeb zejména.

Počátkem osmdesátých let se v Praze jiná skupina českých šachistů scházela v Jedličkově kavárně v Mezibranské ulici. Chodil tam i pozdější zakladatel českého šachového zpravodajství a redaktor mnoha šachových rubrik František Moučka. První šachovou hlídkou, která vznikla jeho zásluhou, byla v roce 1883 rubrika v týdeníku Paleček. V roce 1884 se kroužek v Jedličkově kavárně mění v oficiální klub - Český spolek šachovní. Jeho založení mělo veliký význam pro další rozvoj nejen šach, nýbrž i šachové žurnalistiky.

Dne 1.srpna téhož roku vychází nákladem členů spolku první oficiální odborný šachový časopis na našem území Šach - mat. Ale o tom zase příště, protože jsme od historie šachu v Kralupech už odbočili až příliš.

            Jak tedy dopadl rok 1923 v našem městě?

Po zmíněných simultánkách sehrály Kralupy několik přátelských zápasů se šachovými spolky z okolí s těmito výsledky:  

Kralupy - Dubí 9½: 6½, Libčice-Letky-Kralupy 10:6, Kralupy-Dělnický šachový klub Praha 3:6 (z tohoto zápasu hraného v neděli 15. července známe i použitá zahájení - hrála se dvakrát španělská, vídeňská, ruská, Aljechinova, sicilská i hra 4 jezdců, jen jednou se začínalo pěšcem dámy. Zápisy partií bohužel nemáme, ačkoliv tehdejší kronikář obdivoval například hráče Dubí, že každý z nich svou partii zapisoval a napsané odevzdal svému kapitánovi. Vzhledem k tomu, že v kronice je uvedeno, že zapisování partií se doporučuje zavésti i v Kralupech, předpokládáme, že později si již i kralupští šachisté své partie schovávali. V kronice však nejsou.)

            K dalšímu zápasu přijel 30. září do Kra­lup Šachový klub Aljechin z Prahy a uštědřil domácím vysokou porážku 8:1, když pouze remizovali dr.Felix a Štejn. Kronika uvádí, že nejdelší partie - čtyřhodinová - se odehrála na 1. šachovnici mezi Zajíčkem a domácím Haladou. I o tomto zápase informovaly Národní listy, kam však zprávu (vzhledem k výsledku celkem pochopitelně) zaslali pražští šachisté na důkaz své převahy.

            V listopadu 1923 zajely Kralupy k odvetnému zápasu do Dubí, který skončil nerozhodně 5:5. V téže době probíhá čilá korespondence s Klubem čes. šachistů v Roudnici. Dochází k dohodě o sehrání dvou korespondenčních partií mezi oběma kluby a přátelského utkání, které se uskuteční později. Zároveň přichází klubu nabídka na uspořádání simultánky naslepo se známým německým šachovým mistrem Sämischem, kterou však Kralupy nemohou akceptovat vzhledem k tomu, že Sämisch požaduje za produkci 300 Kč. K závěru se však blíží dohoda o simultánce s Oldřichem Durasem, ale protože ta se nakonec uskutečnila až v lednu 1924, začneme s ní až příští pokračování našeho putování po dějinách kralupského šachu.


 

KRALUPSKÉ ŠACHY

V ROCE 1924

 

 

V listování naší šachovou kronikou jsme tentokrát dospěli až do roku 1924. Tehdy byl československý šach svým způsobem v čele světového žebříčku. Ústřední jednota československých šachistů se stala zakládajícím členem mezinárodní šachové federace FIDE, a navíc československý tým (ve složení Hromádka, Schulz, Vaněk a Skalička) vyhrál první (tehdy ještě neoficiální) šachovou olympiádu, která se právě v tom roce uskutečnila v Paříži, jako doprovodný mezinárodní turnaj amatérů při řádných VIII. olympijských hrách.

Kralupští šachisté vstoupili do roku 1924 oslabeni odchodem jednoho ze zakládajících členů sdružení dr. Singra, jenž se odstěhoval do Vysočan. Jeho odchodu litovali hlavně proto, že byl silným hráčem s dobrou znalostí teorie a velmi citelně ho postrádali ve dvou právě probíhajících korespondenčních partiích s Roudnicí, které se zatím nevyvíjely nijak dobře.

Mimochodem - i s historií korespondenčního šachu je náš kraj úzce spojen. Zatímco ve světě se vznik šachové hry na dálku, kdy se tahy zasílají listovní poštou, datuje do 13. století, odkud pocházejí zmínky ve starých italských kronikách o záznamech partií mezi Benátčany a Chorvaty, potom do roku 1804, ze kdy se písemně dochovala partie mezi F.W.Mauvillonem z Brede a jakýmsi důstojníkem z Haagu, a pak do let 1824-42, kdy bylo zaznamenáno 15 korespondenčních zápasů mezi různými městy Nizozemska, Německa a Anglie, tak historie korespondenčního šachu v zemích Koruny české začíná v roce 1866 nejen zápasem Bohdaneč - České Budějovice, ale také Mělníku proti Plzni. Samotní kralupští šachisté pak v korespondenčním šachu dosáhli velkých úspěchů především po roce 1980, ale o tom až někdy příště, to bychom v kronice pře­skočili až příliš.

 

 

Šachový mistr Oldřich Duras

1882-1957

 

Před 75 lety si kralupští na první své schůzi v roce 1924 předsevzali usilovat o zvýšení počtu členů, aby svůj šachový kroužek mohli přeměnit ve skutečný klub. Ke zvýšení prestiže jim hned na začátku roku - 20. ledna - pomohla nevšední šachová událost. Do Kralup přijel šachový mistr Oldřich Duras k simultánní produkci, které se zúčastnili také šachisté z Roudnice, z Libčic i z Prahy. Simultánka se uskutečnila v hotelu Čechura a přišli se na ni podívat nejen příznivci šachu, ale i lidé, kteří do té doby neměli možná ani potuchy o tom, jak se šachy hrají. Proti Durasovi hrálo celkem 32 šachistů (mohlo jich být i víc, ale už nebyly šachové soupravy). Nejstarším (70 let) byl vraňanský statkář Pokorný, nej­mladším účastníkem pak dvanáctiletý Karel Fischer z Libčic, který hrál simultánku spolu se svým otcem. Všichni přítomní s mistrem Durasem v čele byli na památku vyfotografováni a všichni tento obrázek (spolu s Durasovým podpisem, který tyto fotografie dostal v balíčku poštou, podepsal je a odeslal zpět do Kralup) později obdrželi jako vzpomínku na tak slavný den.

Bohužel - v našich análech se žádná taková fotografie nedochovala a nebyla otištěna ani v žádném dobovém časopise, jak to tehdejší organizátoři měli v úmyslu, protože prý byla velmi tmavá a při tiskovém zpracování by na ni nebylo možné nic rozeznat. Tak se touto cestou obracíme na všechny, kteří by mohli vědět, kde se alespoň jeden exemplář nachází, zda by nám nemohli poskytnout zprávu. Věříme, že když už ne u nás, tak možná v Roudnici nebo v Libčicích nějakou stopu najdeme. Pokud se nám náš záměr podaří, budeme vás v našem časopise informovat.

Ale zpět k simultánce. Hra trvala 5 a půl hodiny (od 15.00 do 19.30) a Duras dosáhl 80% úspěchu - 23 partií vyhrál, 5 remizoval (s pány Felixem, Haladou, Hodačem, Stočesem a Šmídem) a 4 prohrál (s pány Holubem, Husákem, Jiráskem a Vandasem). Všichni přítomní prý velice oceňovali klidnou a jemnou poziční hru Durase, který před I.světovou válkou patřil k pěti nejlepším šachistům světa. Svým kralupským soupeřům při simultánce dovolil nejen, aby si každý zvolil barvu - černé nebo bílé, podle toho, jak to komu vyhovovalo, ale nebránil se ani tomu, aby se hráči o svých partiích radili s přáteli, kteří hře přihlíželi.

Perličkou ovšem je, že simultánka musela být přerušena kvůli tomu, že nešťastnou souhrou okolností byl sál hotelu na večer rezervován pro cech strojvůdců, kteří se loučili s jedním svým členem. Šachisté proto museli Durasovu produkci na 45 minut přerušit a přemístit rozehrané šachovnice do jiné místnosti, kde teprve mohly být v klidu dohrány. Ani to však nic nezměnilo na dobré náladě mistra Durase. Kralupské šachové sdružení později obdrželo od Durase lístek, v němž vyjádřil své "nejvřelejší díky za veškerou laskavost a pozornost jemu věnovanou".

            Pro úplnost k této simultánce ještě musím dodat, že šachisté Roudnice už na ni přijeli ráno a čekání na mistra si zpříjemnili zápasem s Kralupskými, který ovšem těsně prohráli 4:5, když ve vyrovnaném souboji hrálo zřejmě rozhodující roli domácí prostředí.

            V únoru se konala v Kralupech valná hromada Sdružení, která - kromě toho, že zahájila jarní turnaj, hraný ve dvou skupinách po dvou partiích - rozhodla o zajímavé finanční iniciativě - byla zřízena klubová šachová pokladnička, do níž každý hráč přispěl za každou prohranou partii deseti haléři.

V neděli 30. března 1924 se pak konalo odvetné klání s roudnickými šachisty - tentokrát na jejich půdě. Po obědě v hotelu Pošta zažili kralupští velké překvapení. Šachisté z Roudnice měli totiž kromě krásných nových šachových souprav připraveny šestery šachové hodiny - vzácné a drahé luxusní zboží (v ceně 840 korun), o kterém si doma mohli zatím jen nechat zdát. Však také kronika uvádí, že hostitelé si tak ihned získali respekt za agilnost, s jakou si toto vybavení v krátké době z vlastních prostředků dovedli pořídit, nicméně přesto Kralupy znovu zápas vyhrály - tentokrát 5½ : 4½.

 

Kralupské

šachové jaro

v roce 1924

 

 

V roce 1924 se Kralupy zapsaly do šachové historie. Dne 22. června 1924 tu byl vytvořen nový československý rekord v simultánní hře, když proti pražskému mistru Arnoldovi nastoupilo 62 hráčů. Na tehdejší dobu to byl obrovský úspěch. O hodně let později - v roce 1979 - nastoupil švýcarský juniorský mistr světa z roku 1971 Werner Hug proti 580 soupeřům a v Havaně v roce 1966 proti několika desítkám velmistrů hrálo dokonce neuvěřitelných 6 800 šachistů, nikdy už to však nemělo podobný propagační efekt, jako před 75 lety v Kralupech. Pojďme si však přiblížit události, které tehdejšímu rekordu předcházely.

         Kralupským se simultánky zalíbily a od samého vzniku svého sdružení v roce 1921 v nich viděli i sympatický způsob popularizace šachu a možnosti rozšíření členské základny svého sdružení. Po návštěvě Oldřicha Durase v únoru toho roku (o které jsme podrobně psali v letošním druhém čísle) přijel do našeho města další známý šachista se zkušenostmi ze zápasů s nejlepšími hráči světa, mistr Karel Treybal, sbírající cenné body na turnajích po celé Evropě. Rok předtím než přijel do Kralup sehrál Treybal vynikající turnaj v Karlových Varech, kde kromě Capablanky a Emanuela Laskera hrála celá tehdejší světová elita. Mistr Treybal byl do 11. kola v čele celého turnaje, porazil i pozdějšího mistra světa Aljechina, a i když se nakonec rozdělil s minimální ztrátou až o šesté místo s Nimcovičem, byl to jeho největší životní úspěch. Teprve za ním skončili takoví šachoví velikáni jako Tarrasch, Rubinstein, Tartakower či Sämisch.

Karel Treybal byl popraven za okupace v roce 1941.To však v dubnu 1924, kdy přijel navštívit Kralupy, nemohl nikdo tušit.   

Svým milým vystupováním po příjezdu do Kralup si Treybal získal hned napoprvé přízeň každého, kdo s ním přišel do styku. Již v rozmluvě před produkcí prohlásil, že se vynasnaží opravit nepříznivý dojem z plzeňské simultánky (o které však bohužel po 75 letech nic nevíme, tedy ani to, co se tam stalo - snad jen, že zřejmě prohrál více partií, než jeho dobrá pověst dovolovala). Dejme však slovo kronikáři, který vzpomínku na jeho kralupské vystoupení zaznamenal se zřejmými sympatiemi:

            Z pozvaných hráčů dostavil se p. Jirásek z Roztok s panem bratrem. Neměl tentokráte žádného štěstí proti mistrovi, který si jej pamatoval ze simultánky v Lidovém domě v Praze a dle toho si dával pozor. Z dubských nepřijel nikdo (omluvil se p. Smola). Nepočítali jsme ani s jejich účastí - šachový život u nich - jak se zdá - upadá.

            Neúčast Roudnických (nepřijel nikdo) nás překvapila. Při poslední naší návštěvě slibovali, že pokud možno jednotlivci přijedou. Je viděti, že odchod p. jednatele Houzáka je u nich silně pociťován. (Projevilo se to také tím., že Roudnice dosud dlužila peníze za fotografie ze simultánky s Durasem). Také nepřítomnost p. statkáře Pokorného z Dužník nebyla čekána, ten se však dodatečně omluvil pro nemoc. Těšil se již dříve na simultánku Treybalovu.

            Mladý Fischer "Adlik" (proslavil se proti Durasovi, od něhož byl pochválen dokonce i v novinách) nebyl doma - byl na školním výletě. Přijel jen jeho otec, a když prohrál jednu partii, dal si ještě jednu za Adlika. V té se držel statečně až téměř do mistrova odjezdu. V končící hře při několika hráčích se ovšem neubránil. "

            Simultánka na 21 šachovnicích nakonec skončila po 3 a čtvrt hodině s tímto výsledkem pro mistra Treybala: 17 výher, 3 remizy, 1 prohra. O tu se postaral právě kronikář a jednatel Halada po třech hodinách a 50 tazích, Jak sám uvádí, povedla se mu tak odveta za simultánku na lodi (?) v roce 1920, kdy s Treybalem prohrál. A my se z této poznámky zase dozvídáme, co všechno vlastně o kralupských hráčích a místech, kde šachy hráli ještě nevíme. O dva nerozhodné výsledky se postarali hráči z Libčic - Dittrich a Zitterbart, kteří tak při sedmičlenné účasti zaznamenali lichotivý "týmový" výsledek. Zaslouženou remiz vybojoval i domácí Hodač, jenž vydržel hrát až do samého konce a neprohrál ani v souboji, jenž už simultánkou nebyl, protože zůstal sám.

Kronika uvádí, že i diváků se v hotelu Čechura na tehdejší poměry sešel slušný počet, a ti byli svědky, jak Karel Treybal za své vystoupení dostává vázanou knihu s věnováním: První Národní Shromáždění od Boetingera.

            Na členské schůzi 26. dubna 1924 vznikl zajímavý systém pořadové listiny (dnes bychom řekli žebříčku) hráčů, která byla veřejně vyvěšena ve spolkové místnosti. Za základ této listiny byly vzaty výsledky posledního turnaje a přibližný odhad síly hráčů, kteří se tohoto turnaje nezúčastnili. Každý hráč měl právo vyzvat předchozího hráče k sehrání tří partií, které musely být sehrány do čtrnácti dnů po vyzvání. Získal-li vyzývající hráč nejméně dva body, postoupil na místo poraženého. V případě nerozhodného výsledku zůstal žebříček nezměněn. Odmítl-li vyzvaný partii (vyjma omluvitelných důvodů, jako nemoc či odjezd), počítala se mu prohra a vyzyvatel zaujal jeho místo v žebříčku.

            V průběhu května a června pak kralupští šachisté pokračovali v korespondenci s Ústředím Československé jednoty šachové o přeměnu svého kroužku v řádný klub, a také v úsilí, aby byli zařazeni do pražské župy, namísto župy severočeské, kam by sice patřili, ale kde by bylo nepoměrně horší spojení (například při dojíždění do Mostu či do Mladé Boleslavi.)

            A pak už se blížil slavný den - 22.červen - a s ním chystaná rekordní simultánka mistra Arnolda. Čekala se účast 70 šachistů z celého okolí. Dar, který byl pro Arnolda přichystán na upomínku - obraz mistra F.Dvořáka: Bedřich Smetana mezi svými přáteli v roce 1865 - byl zarámován do zlaceného rámu a pod věnování se podepsali předsedové obou pořádajících sdružení - kralupského i libčického.

         Den začal rozpačitě. Nervózním pořadatelům, neustále si kladoucím otázku - Přijedou všichni, kteří slíbili? - na klidu nepřidala výprava z Dubí, odkud dorazil jediný pan Šmolc. Také z Roudnice nedojeli všichni pozvaní a organizátoři se teprve ráno dozvěděli, že právě v Roudnici jim jsou velkou konkurencí populární veslařské závody, které se zrovna konaly. Chmury nakonec zahnali šachisté z pražských klubů, kterých přijelo 25. Před vlastní simultánkou se nejprve uskutečnily dva přátelské šachové zápasy družstev, v nichž pražský šachový klub Aljechin (pojmenovaný po už tehdy světově legendárním hráči, jenž v Praze trávil hodně času) porazil domácí Kralupy 7,5:4,5 a ŠK Vysočany zvítězil nad složeným týmem z Roudnice, Libčic a Kralup 6,5:5,5 bodu. Pak už se pozornost všech soustředila do pivovarské restaurace, kde se schylovalo k československému rekordu. Proti mistru A..Arnoldovi, hráči pražského ŠK Dobruský, nastoupilo 62 šachistů - nejvíce z Kralup (21), potom z Letek-Libčic, Prahy, Kladna, Dubí, Roztok a Roudnice. Již po 26 kole (či tahu) zbyla jen polovina hráčů a po pěti a půl hodinách hry byl znám výsledek rekordní simultánky: +50-3=9. Arnold vybojoval skvělých 88 procent úspěšnosti. Protože jedno kolo měřilo 55 metrů, spočítali pořadatelé, že Arnold u šachovnic nachodil dva kilometry. Proti němu vyhráli pouze Dittrich (Letky), Gerold (Aljechin) a domácí Sieber. Remizovali Cynk (Stráž Praha), Fischer (Letky), a kralupští Buřič, Felix, Halada, Krejza, Pokorný, Šimáček a Vališ. Většina partií byla otevřena zahájením 1.e2-e4 a hrála se 8x skandinávská (dodnes v Kralupech velmi oblíbená), francouzská, střelcova a hra čtyř jezdců celkem 6x, dále vídeňská, italská, španělská a Caro-Kann. Čtyřikrát zvolili hráči dámský gambit. I když o simultánce obšírně referovaly všechny tehdejší české noviny, opět nemáme obrazovou vzpomínku. Místní fotograf sice měl snahu zachytit účastníky pomocí magnéziového blesku na skleněnou fotografickou desku, ale zůstalo jen při přání. Hořlavý preparát přímo explodoval, fotografa popálil a nás připravil o vzácnou vzpomínku na první zápis kralupského šachu do československých dějin.