Tak teda, úvodní řeči. Jestli jste pečlivě pročítali náš web, určitě jste viděli, že Pavel a Láďa byli vloni na soustředění ve Francii s Vláďou Galuškou. Potom, co zbytku oddílu poreferovali, jaký to tam bylo skvělý, všichni říkali, že by letos jeli taky. Takže rok dopředu bylo jasný, že pojedem. Akorát tenkrát se těšilo asi 10 lidí. Postupně se to smrskávalo, Vlašák jel taky v jiným termínu a nakonec nás zbylo jenom 5!!! Na auto, co žere asi 15 litrů naturalu na 100 km to není moc lidí. To bychom se nedoplatili. Na poslední chvíli David sehnal přes agenturu pro spolujízdu nějaký pasažéry, který by mohli přispět na benzín aspoň trochu. Láďa obemailoval a obfaxoval ubytování, přihlásil nás na závody. Tyhle závody nám doporučil Vlašák, že to tam zná, že to je lehký, jen prej nějaký dva hupy jsou potřeba předem natrénovat nebo co. No, prostě jsme byli rozhodnutý, že jedem. Jindra řekl, že v nejhorším případě na cestu přispěje oddíl. Dobrá. Nakoupili jsme jídlo, já dohromady s Davem a Pavlem, Pohodář s Láďou spolu. Sraz byl ve středu ve 14 hodin na kanále. Den před odjezdem jsem konečně zmanipuloval ty mantáky, aby jsme si vzali i lyže (v mým případě snowboard). Já šel rovnou ze školy, ještě jsem si napsal písemku z matematiky a literatury, odevzdal práci z počítačů na Visual Basic a utíkal před školu, kde měl čekat bratr, s mými věcmi a přepravkou s jídlem pro tři osoby. Ten kokot tu přepravku nechal doma v garáži!!! Musel se po menší scéně s matkou, která protestovala na zbytečně projetý benzín, rozjet 11 kiláků do Dallasu (Dolínek) pro tuhle nezbytnou část bagáže.
Odjeli jsme po navázání a zbalení věcí v 15:30, ve 4 jsme měli nabírat prvního pasažéra v Holešovicích. Šlo o mladou, ukrutně ošklivou americkou dívku přezdívanou Emily. Láďa, hovořící plynně anglicky, s ní všechno domluvil. Já jsem rozumněl každý slovo, Dave každý druhý a Pavel byl totálně out. Neumí anglicky nic kromě fuck, shit, a několik mezinárodních ručních gest a znaků (zejména jebání se týkající). Po chvíli se Láďa ujistil, zda americká občanka má svůj americký pas. Hovno. Museli jsme pro něj jet do hostelu v Braníku, tam kde je loděnice Konstruktivy. Pak směr Plzeň, kde nás čeká nějakej borec, kterej jede do Norimberka. Cestou po dálnici se stal průser. Prdli nějaký popruhy, co s nima byly přivázaný lodě. Nastavovaná zahrádka byla moc vysoká a nějak podivně změnila polohu. Nebyl jsem z toho zrovna odvázanej, přecejenom máme před sebou 13 hodin cesty po dálnicích, rychle a na střeše je moje fungl nová štoudev, kterou jsem koupil týden před odjezdem (jinak bych neměl na čem jet). No, nějak se to udělalo. Tak jsme teda jeli. Ten kalič z Plzně byl nějakej umělec, co hraje na všechno včetně sklenic s vodou apod., žije napůl tady a napůl v Norimberku. Perfektně uměl německy (telefonoval), ale neuměl anglicky (na Emily zkoušel němčinu, ta ale jako správný američan neuměla ani slovo). Pavel byl unavenej, tak mě po pár partičkách přší (dokonce i Emily jsme naučili hrát prší!!!) vyhnal dozadu na bágly. Tam jsem se oddával zvukům krásné muziky (Dismember, Nile), později jsem usnul. Taky by vás určitě mohlo zajímat, že u Norimberka jsme vysadili našeho pasažéra a ochcali jednu bílou zeď. Vzbudil jsem se. To už jsme byli ve Francii. Několikrát jsme stavěli na peage (placení za použití dálnice), hajzly, benál, ale to není až tak zajímavý. Ráno už nevím, kdy jsem se probral, ale prostě jsme jeli. Cestou byli vidět různý věci, jako auta, motorky, lidi, zvířata (často k nerozeznání od lidí) a nějaká ta krajinka. Docela pěkný, no, cestou se různě měnili vegetace. V Německu stromy, ve Francii stromy a keře, potom víno, víno, víno a víno, sem tam i nějaký políčko, pak zase keře a stromy. Emily jsme měli vysadit v Montpellier, kde to smrdělo a bylo to hnusný, tak se svezla až do Carcassone. Dál už jsme teda pokračovali sami. Cejtil jsem se trochu líp, navíc bylo i víc místa. Jak jsme se blížili k Pyrenejím, byly vidět zasněžené vrcholky a těšili jsme se jak malý kluci. Říkal jsem si každejch pět minut (no, přiznám se že spíš v jednom kuse), co asi dělá Zuzi v Kralupech, že maj zrovna deskriptivu, pak matiku, občanku, děják... Ale hlavně jsem na ní prostě myslel, to se tak stává. Kolem Lurdes jsme trošku bloudli (nebylo to poprvé a naposled).
Saint Pe de Bigorre je městečko mezi Lurdama a Pau. Je to taková útulná obec. Krajina v okolí je moc pěkná. Louky a pastviny, kde jsou krávy, prasata nebo ovce. Francouzi tu evidentně praktikují u nás zakázaný způsob likvidace trávy a trní. Prostě louku podpálí. Pak jdete po louce a vidíte všude mezi bující trávou (tady už bylo jaro v plném proudu) popel ze spálených trnovníků a lučního kvítí a i té trávy. Kopce okolo jsou pokryty lesy, většinou listnatými, kde roste dost veliký kapradí a je tam hodně vlhko. Celkem kopců tady bylo haba
kuk. St. Pe je, řekl bych, v nějakým předúdolí Pyrenejí, za
řekou už se totiž zvedají pěkně vysoké a ostré , často skalnaté kopce. Ulice
jsou tu dost úzké (a to tu jezděj i kamiony), mezi vysokými stěnami domů. Mají tu
nějaký klášter, kostel, pěkný most přes řeku. Jezdí skrz vlaky i soupravy TGV.
Městem protéká řeka Gave de Pau, je tu jez, nad ním je slalomová trať. Ale spíš
než trať jde o tréninkové brankoviště. Takovejch pár branek na oleji, ale
s docela pěknými vracáky. Ideální na minutovky. U téhle tratě je sportovní
centrum s ragbyovým hřištěm, kde jsme byli ohlášení, chodili jsme si sem
pouštět to, co jsme nafilmovali, posílali jsme odsud emaily a faxy. Tohle centrum bylo
takový středisko sportu. Pro návštěvníky tu byla půjčovna raftů, plasťáků a
nafukovacích kajaků včetně neoprenových obleků, bot a jiného příslušenství.
Dost dobrá věc pro děti, myslím. Ještě měli výbavu na speleologii
(jeskyňářství). Navíc prostředí střediska působilo dost příjemným dojmem,
všude bylo čisto. Tak to je představování. Dorazili jsme teda do Saint Pe, dojeli si
do sportovního centra (dále jen Centrum) pro klíče a prohlídnout si "horní
trať". Pak jsme jeli vybalit. Docela pěkný bydlení u fotbalovýho hřiště,
navíc mě nadchla obrovská kuchyň s velikou jídelnou a ledničkou, která nechladí,
ale mrazí (ještě že nás Vlašák varoval). Obrovská koupelna s teplýma sprchama
taky nebyla k zahození. Krásně svítilo slunce, okamžitě jsme odhodili svršky. Po
vybalení jsme se vypravili na nedalekou skalnatou horu, kterou jsem pojmenoval Chua.
Proč se mě můžete zeptat. Byl to takovej strmej kopec se skálou z jedné strany.
Lezli jsme všichni kromě Ládi, ten si totiž vytáhl klarinet a cvičil. Šli jsme
pochopitelně cestou mezi skalama, narazili jsme na jeskyni, kde ležel mrtvej kozel či
co, se zahnívajícími zbytky těla a hlavou. Vzpoměl jsem si na Vlašáka, kterej byl v
St. Pe asi tak před čtrnácti dnama... Pak jsme se vrátili domů, povečeřeli a šli
na kutě. Přemejšlel jsem a představoval, na čem to budeme trénovat, na čem se jede
světovej pohár, co asi dělá Zuzi.V pátek jsme tedy ráno po snídani jeli na dolní trať. Dolní trať znamená asi tak 3 km od St. Pe směrem po proudu řeky. Řeka tu zatáčí doleva, pod jezem se rozlévá do docela velké šířky a na kamenitém dně s překážkami z kamení pokračuje až do míst, kde se řeka stáčí doprava, zúžuje se mezi skály. V těchto místech má největší spád. Pak následuje takovej skalnatej zub, za kterým se děla dost dobrej vracák, kterýmu ještě pomáhá voda, která přitéká směrem proti proudu řeky z náhonu elektrárničky vlevo nad tratí. Dál je takovej houpanec, pár vlnek. Tam už se řeka točí zase doleva podle skal. Za koncem téhle skály se dělá vracák s vírem. Tam prostě najedeš a buď to vyjde, nebo ne. Pak už jsme se to taky naučili a není to až tak hrozný. Pak už následuje pár nepravidelných vln a pod silničním mostem končej skály a i trať. Podle mapek jsem pochopil, že se tomuhle místu říká Pont des
Grottes. Letos se tu jede závod Světového Poháru.
(1.-2.7.). K celému popisu přidám obrázek, oscanovanej z propagačních
materiálů na ten svěťák. Tam kde mají nakreslený zázemí na břehu teď ještě
nic není, žádná tribuna nebo centrum, nebo sekce pro tisk, prostě nic než louka a
parkoviště. Jen u mostu je pumpa s autoservisem a restauračka. Za řekou už
stoupají, jak jsem říkal, kopce Pyrenejí. Přes silnici jezdí TGV a jiné vlaky.
Když jsem to tady uviděl, byl jsem nadšenej. Nádherná čistá voda mezi skalami a
šutry, perfektní vracáky, celkem hodně branek. Jen trochu málo vody způsobilo, že
mi to připadalo lehký. David to asi viděl jinak, protože hned na úvod zakrysil a
utopil botu. Dali jsme techniku, najeli si tak nějak trať. Po tréninku jsme jeli na
obídek, po obědě siesta, po siestě odpolední trénink. 20 sekundový tratě mě
celkem srali, protože nemám rád, když jezdíme na vodě v pěti lidech a navzájem si
to měříme. Každej mačká hodinky jinak, každej startuje jinak, prostě je to
neobjektivní a nemůžu se porovnat ani sám se sebou. No, to je jedno. Společně s
náma tu trénovali Poláci. Mezi nimi i jedna pěkná Polka, která se na nás pěkně
smála, ale tajně toužila po Láďovi (tak je to).Sobota ráno byla podobná jako jindy. Snídaně, odjezd, trénink. Půlky tratě byly docela náročný. Vision krásně skáče ve vlnách, ale dal jsem si blbě sedačku, takže se moc netočí. Pak jsme jeli do nedaleké obce, kde byl servis VW. Potřebovali jsme nové sklo na levé zrcátko, který nám nějakej debil cestou v Německu urazil při předjíždění. Po zjištění ceny (Láďa už skoro umí francouzsky) jsme se na to vykašlali a že si radši koupíme zrcátko a přilepíme ho Tesou. Odpoledne jsme jeli celý tratě. Konečně jsme se rozpůlili na dvě skupiny, takže jsme se mohli fotit a filmovat. Konečně se zvedla voda a moje obavy z lehkosti tratě zmizeli. Stala se z toho fakt pěkná voda. Škoda jen, že byli problémy s baterkou v kameře, který se táhli po celej zbytek pobytu. Večer jsme byli celkem zničený a tak se rozhodlo, že pojedeme zítra na lyže. Gerome (člověk z Centra mluvící anglicky co všechno s Láďou dohadoval), nebo někdo jinej z Centra nám doporučil Luz Ardiden. Našli jsme si to v mapě a nachystali lyže a prkno.
Neděle teda byla lyžovací. Vzpomínal jsem na Zuzi, která v Sobotu odjela do Alpe d'Huez, což je taky ve Francii lyžařský středisko v Alpách (pro ty co to nevědí).
Cestou jsme jeli perfektním uzounkym kaňonem, strašně
hlubokým a dole tekla divoká řeka. Tam se dostat a zakrysit, tak vyplavu až někde za
10 km dole. V Luz to bylo dost dobrý, jako v Alpách, jen v dolní části nebylo moc
sněhu a všude jinde byl takovej zmrzlej, spíš jako kusy ledu. Každý pád bolel, tak
jsem radši moc nepadal. Dave hned napoprvé nechal hůlku v lanovce, tkaže se kvůli
němu zastavovalo. Nahoře jsme dali foto, kde bohužel není moc vidět, protože byla
mlha. Kluci mě přemluvili na dlouhou pomu (moc to na pomě neumim), kde jsem teda na
druhý pokus vyjel, ale s křečí v ruce. Ruka mě pak bolela až do konce pobytu.
Další pokus už by byl v poho, ale kašlali jsme na to. Krátký obídek na vrcholku,
odpolední lyžování a pomalu chystání na návrat. Skončil jsem trochu dřív, abych
si koupil pohled pro Zuzi nebo domu nebo aspoň mapku sjezdovek. Ale nic neměli. Jen
celá restauračka čuměla v televizi na ragby (v oblasti kolem Pyrenejí asi dost
oblíbený sport). Zrovna když jsme skončili, rozsněžilo se. Dali jsme foto u auta a
jeli zpět. Zítra opět na vodě.V pondělí jsme zakoupili v St. Pe pohledy, jeli trénovat. Na programu byly krátké úseky kolem 10 - 20 vteřin. Když Kovi s Láďou běželi z tréninku do St. Pe, předjížděl ná nějakej kokot zrovna ve chvíli, kdy na druhé straně silnice běželi kluci. Na plný čáře předjížděl jako čůrák, neuměl řídit nebo co, prostě o Láďu urval a rozbil zrcátko. Láďa to naštěstí přežil, jen měl přes záda celkem pěknej šlic. Málem tomu kreténovi rozbil hubu a ta jeho ženská, ta byla na zabití, začala ještě že to byla Pavlova vina, že ho zblokoval nebo co. Fakt kreteni. Odpoledne jsme napsali pohledy jezdili 30 vteřinovky a techniku. Já jsem poslal pohled zatím jen domu, protože jsem zkurvil pohled, co jsem chtěl poslat Zuzi. Tak holt až na druhej pokus.
V Úterý ráno jsem teda koupil ten pohled a zatímco skupina Dave, Poho a Láďa trénovali, nablil jsem něco na papír. V tu chvíli jsem si říkal, jakej jsem kokot, jaký píšu kraviny a zbytečnosti, když bych jí chtěl toho tolik napsat a říct. To se stává, a zvlášť idiotům jako jsem já. Po obědě jsme se vypravili na výlet do Lourdes. Stal se tu kdysi zázrak (podrobnosti v
Bibli). Od té doby se sem sjíždí věřící z
celého světa, věří v léčivou schopnost zdejšího pramene a ve skalní svatyni se
modlí za uzdravení. Mě z toho bylo k smíchu. Pámbíčkáři, svíčky obřích
velikostí a obřích cen. Tak jsme nabrali teda tu svatou vodu (jen tak symbolicky,
abychom něco přivezli domů) a prošli si město. Mimochodem ty flašky, co jsme do nich
nabírali tu vodu, jsme ráno vytáhli z kontejneru a protože to byly lahve od Mattonky,
děkujeme Vlašákovi za nádoby. Jinak Lurdy docela pěkný, pěknej hrad na skále,
uprostřed města jez s kaskádou (perfektní hup při pravý straně). Prošli jsme
krámky. Na pultech byli suvenýry zejména s náboženskou tématikou. Zaujal mě
hologram, na kterém z jednoho pohledu byl obličej ukřižovaného zkrvaveného Krista a
z druhého byl tentýž obličej už se zavřenýma očima. Navíc to vypadalo skoro jako
fotka. Nafilmoval jsem si bouranou Diversionku s kitovanou kapotáží (motorka). Jezdili
tam pěkný auta s turistama, nebo s místníma. Vůbec auta místních byli taky
kapitola. Francouzi jezděj hrozně rychle, obec neobec perou to kilo, předjížděj na
plný čáře (Láďa poznal na vlastní záda) a jejich auta, samý Twingo, Clio, 205,
306, prostě takový ty malý hatchbacky, záprdkové, ne tolik klasických sedanů jako u
nás nebo v Německu. Zašli jsme do supermarketu na nákup. Každej koupil nějaký
vínečko nebo jiné suvenýry z francie. Pro sebe jsme si koupili vínečko na
večer. Později jsme přišli na to, že je ze Španělska a že je pěkně hnusný. Taky
jsme koupili to zrcátko na přilepení na auto a asi šest jedenapůllitrovek coly za
1,60 Franků, což je v přepočtu asi 10 korun (za jednu). Odpoledne jsme dali ony
kýžené
minutovky na horní trati. Fandili nám k tomu mladé Francouzky,
kolem 12. - 14. let. Mezi nimi byla taková holka, poměrně pěkná, nahoře i něco
měla, prostě jsem jí pojmenoval Hispánka. Smála se na nás ze břehu, jednou dokonce
i povzbuzovala (to si asi myslela že závodíme), ale stejně jsme všichni věděli, že
je tam jen kvůli Láďovi. To je prostě Traumboy (hledej v německo-českém slovníku).
Myslím, že to bylo v úterý, ale prostě do druhé části domu, kde jsme bydleli se
přistěhovali nájemníci. Jednalo se o skupinu mladých lidí (odhaduju 20-25 let) se
starší ženou a mužem (než oni). Byli to takoví týpkové, jeden z černochů vypadal
jako opravdovej gauner, tak jsme usoudili, že se jedná o terapeutickou skupinu,
pravděpodobně feťáků. A taky že jo jednou ráno na tabuli bylo v překladu:
"Nekouřím ani hašiš." Byli tam se speleologickým nářadím a přes den asi
zkoumali jeskyně. Večer pak pouštěli francouzskej rap, což mě silně pobavilo,
později však sralo (zlatej Láďův klárinet).Ve středu ráno jsme dali rychlostní trénink, protivody na horní trati. Před obědem jsem postrádal discmana. Pavel ho našel ukrytej v krbu. Říkal jsem si, že feťáci zapracovali a chtěli si ho schovat, aby ho mohli pozdějš ukrást. Ale ouha, všechno jsem si uklidil a odnesl do pokoje, maj pech. Po obědě jsme z Centra pádlovali až k Pont des Grottes. Cestou jsme narazili na takovou soutěsku. Byla tam skála, na tu táhl proud a tak 80 cm od skály byl v proudu šutr. Ptáka s Pavlem nenapadlo nic jinýho, než to jet na povodu. Sorry, mám novej kajak a jsem z těch vysránků, co by se o něj báli tak moc, že by to na ten šutr nakonec posadili. Teklo opravdu hodně vody a jez nad tratí byl dost dobrej. Sjeli jsme ho v pohodě, ale přejezdy v pulzujících vlnách pod ním už tak v pohodě nebyly. No jo no, vystřihl jsem si eskimáka. Na rozhraní až na druhý pokus. Voda byla ledová, ale za blbost se holt platí. Na pořadu byla technika. Bylo hodně vody, zkoušeli jsme různý kombinace, který mi někdy připadali dost uhozený, ale to se tak s Pavlem a Ptákem stává. Jezdilo tu zase pár Frantíků. Ti tam tak nějak jezdili celou dobu. Singlíři docela dost dobří, kajakáři taky na úrovni českého poháru. Měli zajímavý lodě. Singlíři měli většinou Pyroga, kajakáři už Vlašákovi asi takovej kšeft neudělali. Jen jedna Barracuda v St. Pe za celou dobu. Jinak měli lodě od Tarn Composites, Double Dutch se tam taky objevil, nějaký Midi Bipi. Jeden typ od Tarn Composites se mi fakt líbil. Měla takovou širokou špičku, širokej zadek, pěkně placatej a ohnutej nahoru. A pak tam jezdili lodě od Ureflex Composites, hlavně pak typ Wamaka Man. To byl takovej banán na vodě. Když jsem viděl, jak tam na tom jezděj, nelíbilo se mi to, až přijel jeden týpek a ten to fakt uměl. Bylo vidět, že si s tou loďkou rozumí. V nejužším místě serfoval na vlně a pak zabodl špičku a přepadl přes ní. Celkem kalič. No, tak jsme zase dojezdili a hotovo, jelo se spát. Večer se naši spolubydlící nějak pohádali a následně na to odjeli. Kathy (jejich vedoucí) nám řekla, že odjíždí na noc pryč. Odvezli si s sebou jeskyňářskej vercajk, asi budou spát v jeskyni... Jo, odpoledne jsem si konečně vyfotil TGV, kterej jezdil kolem baráku, trati, prostě jezdil okolo.
Čtvrtek byl náš poslední den v St. Pe. Ráno jsme dali třetiny. Po obědě (přežral jsem se k prasknutí, vidina odjezdu a našich zbytků nás totiž donutila k radikální likvidaci jídla) jsme se já, Pavel a Dave vydali na kopec za řekou. Byl pěkně vysokej, ani jsme nedošli na vrchol. Vydali jsme se mimo cestu, křovím a lesem a kapradím. Byla to asi cesta, nikoli ale
upravená a prošláplá.
Zpátky jsme nechtěli jít stejnou cestou, navíc čas nás tížil, tak jsme se vydali
necestou dolů. Strmej kopec, keře, bláto, David dokonce i skály. Tak vypadala naše
cesta přírodou. Cestou jsme si říkali, jak jsou ti dva líní prasata, že měli jít
s náma. Byl jsem zpocenej, špinavej, navíc jsme pod kopcem zmokli a trošku si zašli.
Začlo se mi chtít ukrutně srát a myslel jsem, že poslední metry už nevydržím a
poseru se. Vyprdnul jsem to až na hajzlu a jelo se na trénink. Přijeli jsme k trati a
je to tu zas. Šel jsem tedy osrat vlakový most. Na zemi se válely zbytky startovky z
Žimrovic, kterejma to tu ozdobil za celej tejden Láďa. Sotva jsem došel k autu a
navlík se do neoprének, utíkal jsem zpátky pod most a
prrrrfrrrrrfrfrfrfrfr..........další hovno. Při tréninku mě bolel břuch, takže jsem
z toho moc neměl. Tak jsem vyskočil, prdnul další hovno do vody a už to bylo v
pořádku. Neměl jsem hajzlák, tak jsem si zadek rovnou umyl. Fuj to bylo studený.
Chlad řeky jsem ale musel vyzkoušet ještě jednou. Bylo vůbec nejvíc vody za celej
tejden (dopoledne pršelo) a ve vracáku u skály jsem udělal kravinu, za kterou jsem byl
potrestán ztažením za pádlo. Tentokrát jsem zvedl hned napoprvé. Uvědomil jsem si,
že vlastně možná právě polykám zbytky mího hovínka. Láďovi, kterej udělal pět
eskymáků, Pavlovi (1 eskimo) jsem nic radši neřekl, možná by to nepobrali a hodili
mě do vody, abych si to vyžral. No docela důstojný loučení s řekou, rád se sem
někdy vrátím, pokud budu mít možnost. Zítra už totiž odjíždíme do Foix. Cestou
jsme se zastavili u Geroma, abychom mu řekli že naši spolubydlící už se nevrátili,
ale nechali tam jídlo. Řekl nám, že tam byli, zbalili se, výlet po hádce s chlapci
zkrátili a odjeli. Omlouval se nám, jestli jsme s nima měli nějaký problémy a
nakonec řekl, že to jídlo si prej můžem nechat. Těšili jsme se na nášup. Nechali
nám tam nakonec sotva půlku toho, co měli, ale i tak to bylo dobrý. Chocapic, kterej
jsme jim stejně postupně užírali, zmizel mávnutím prstu a vajíčka přišli taky
vhod. Jó, zlatý český ručičky... Tak byla společná žranice, vajíčka, brambory,
cibule, prostě pořádná večeře na rozloučenou.V pátek jsme teda po ránu zvedli kotvy. Uklidili jsme po sobě jak se patří. Dokonce jsme jim tam nechali ozdobu na krbu v podobě 24 plechovek od Radegasta a nějakejch 20 plechovek od Krúša (Kovi si nějaký šetřil na potom). Vrátili jsme klíče a vypadli. Jeli jsme do Foix (výslovnost je [foa]) zatrénovat si na další místo, kde se letos jede francouzská kvalifikace na olympiádu (30.-31. březen). Jeli jsme po okreskách, abychom nemuseli platit peage (za dálnici). Strašně mě sralo, že se pádla už nevešli na zahrádku a měl jsem je těsně vedle hlavy, kde se pak sedělo strašně blbě. Na zahrádku se to nevešlo, páč jsme sundali tu posranou konstrukci a dali kajaky naplacato, čímž se zabralo sice víc místa, ale bylo to rozhodně pevnější. A v autě lyže nevadili, pádla mě ale přímo srali. Nedovedete si představit, jak dokáže nasrat, když konečně v autě usnete, a najednou vás to sekne za ucho docela silně. A kdyby to byl aspoň nějakej debil, mohli byste mu vynadat, ale takhle vám nezbývá, než se se svým nasráním vypořádat potichu a pokusit se od toho odpoutat. No, asi z toho budu mít trauma až do smrti. No, tak jsme prostě jeli na Foix. Když jsme tam dojeli, bylo pěkně hnusně a zima. Ve městě se konali nějaký trhy, kde se to sem tam mihlo nějakou kostí, já jsem se staral spíš o parkoviště s motorkama. Přejeli jsme řeku a jeli proti proudu, že prej Pavel, když tu byl minulej rok z Vlašákem, si pamatuje, jak tu řeku viděli z týdle strany. Jo, viděli, ale když odjížděli směrem na Seu d'Urgell, přes Andorru apod. Tam ale my nejeli, chtěli jsme se dostat jenom k vodě. Dobrá, tak jsme se teda vrátili, aspoň jsme si prohlídli za auta docela pěknej hrad (v týdle oblasti je něco jako hrad snad v každým městě), přejeli přes kulaťák na mostě a pobavili několik starých babek (nevím, co jim připadalo na autě s loděma tak směšné). U řeky byly nějaký stany a závora. To je fuk, šli jsme na vodu. Zima jak svině, studená voda k tomu, trvalo mi dost dlouho, než jsem se tak nějak rozhýbal. Pavel řekl, že půjde trochu později na vodu, zatím nás bude fotit a filmovat. Ze břehu to nevypadalo moc divoce ani těžce. Bylo znát na první pohled, že voda bude mít obrovskou sílu a že bude trvat dlouho přepádlovat z jedné strany na druhou. Zarazil mě systém zavěšení branek, kde na každou branku bylo použito celkem 5 kladek a hlavně horní brankoviště, kde byly na stromech pověšený světlomety pro noční trénink. Jeli jsme teda dolu. Z lodi už to vypadá trochu divočejší. Nemám rád široká rozhraní, a hluboko ponořený brány ve vracáku, jak to tady bylo. V prostřední části se objevili obrovský vlny. V nich mi to opravdu nešlo. Pak jsem zajel nějaké ty kombinace a už jsem cítil, že už tu loď řídím já a né voda. Ale pak Láďa postavil zase nějaký jiný brány a byl jsem zase v prdeli. Byl jsem unavenej, navíc mě celý pobyt bolel triceps na levé ruce, nešlo mi to a byla mi zima. Sjel jsem to asi 4x a kašlal jsem na
to. Celý to tu bylo vlastně jako velikej divokej Hubertus. Prostě tím systémem
hrází z kamení a tvarů těch nasypanejch věcí a tak, ale všechno bylo daleko
větší a silnější. A kde by se na Hubertusu vzaly vlny. Pavel už byl tou dobou taky
na vodě, tak je pujdu fotit já. David už šel taky z vody. Navíc už jsme na
vodě nějakou chvilku nebyli sami, protože tam trénovala něco jako juniorská
reprezentace. Trénerů jako jezdců, kamery, stopky, bločky na vysvětlování
nájezdů. Každopádně jezdili dost dobře. Tak jsem šel teda fotit kluky. Vyfotil jsem
Láďu s teploušským úsměvem ve vracáku. A pak se stalo to drámo. Pavel
vyjíždí z vracáku, chystám se ho vyfotit, čekám na vhodnou chvíli.
V nejrychlejším místě, kde začínaj ty vlny, udělá přejezd na povodu do
vracáku, ale odhodí špičku moc brzo, navíc si moc vyjel a špička se mu odrazila od
šutru na rozhraní. Ozvala se navíc rána nebo spíš zakřupnutí. Dám foťák
z xichtu, abych se díval svýma očima, co se děje. Jak se odrazil od toho šutru,
vlna mu potopila špičku, postavila do lopingu a kdyby nenarazil na dno, určitě by
přepadl. Jak narazil, ozvala se zase rána, pravděpodobně od nějakýho šutru pod
vodou. Chlapec byl teda pěkně nasranej, ale co měla si dělat. Holt, stane se. Tak jsme
se teda sbalili, naskákali do auta a pokračovali směrem na Beziers, odkud je kousek do
Reals, kde jedeme v neděli závody. Vlašák nás upozornil předem, že je to tam
lehký, akorát že je potřeba natrénovat nějaký dva hupy. Tak jsme chtěli teda
natrénovat ty hupy. Navíc Beziers jsou kousek od moře, takže musíme se jet vykoupat a
zajezdit na moři. Cesta byla nudná, walkman mě zabavil. V Beziers to žilo,
spoustu lidí v centru, plné ulice spoře oděných dívek, na každém rohu
mašina. Škoda, že jsme jen projížděli a že neumíme francouzsky. Poprvé jsem tam
viděl novou Hondu X-11 (fakt tlusťoch) a na ní seděl docela dobrej tlusťoch. Ze
všeho kolem byl cítit turismus, teplo po celý rok a víno. Všude okolo města bylo
víno. Nic jiného než víno, sem tam na nějaké skále keře, ale i tam se často
našlo víno. Cedule Reals-Bassin du Kayak Slalom (nebo tak nějak) nás navigovala na
náš cíl. Tam bylo fakt krásně. Teklo dost vody, protože prý tu před pár dny dost
pršelo (cože tam taky prší?). Trať tu mají opravdu nádhernou. Slepencové skály na
druhém břehu. Celé to je vlastně velká rovina, která se tady smrskne do údolí mezi
skalami. Řeka ve slepencových skalách udělala různý díry a vytvořila si zajímavý
koryto. Ty dva hupy vypadali dost hrozivě. Soutěska mezi skalama s hupem asi tak
1,5 metru, kterej šel proskočit bez namočení xichtu, byla na pohled dost hrozivá. Ten
závod v neděli má být něco jako NKZ, to bych chtěl vidět, jak by na svazu dali
u nás NKZ na takovouhle vodu. U nás jezdíme NKZ v Trutnově, Hubertusu,
Žimrovicích, ačkoli na NKZ se vyjíždí postup do ČP, kterej se jezdí na Lipně,
Špindlu, Trnávce. Trochu nepoměr obtížností, ne? To je jedno, to je můj názor a
sem nepatří. Tak ten první hup teda byl dost hrozivej. Druhej byl jen válec. Pak dole
se to ještě trochu rozjelo a v místě, kde je cíl se celá řeka, která měla
nad startem šířku 20m, zúžuje na asi tak 4-5metrový průjezd mezi skalami. Na
kamenitém břehu z oblázků mají vybudované krásné chodníčky na šířku
auta, vyskládané z velkých šutrů do betonu. Všude kolem jsou stromy, tráva a
víno. Na druhém břehu je rovnou skála, kde přejížděli celý víkend skupinky
motokrosařů. Zahlídl jsem letošní model Husquarny 250 (jedna z mých
vysněných) a loňskou Yamahu WR400 (taky dobrá). Prohlídli jsme si trať a jeli
shánět nocleh. Reals totiž je jen ohyb řeky, elektrárna a loděnice
s parkovištěm. Žádná ves. Jeli jsme do městečka Roquebrunn, kde nám Vlašák
doporučil dobré ubytování. Přes malé komplikace ohledně pokoje pro nás jsme se
ubytovali. Totiž, neměli pro nás pokoj, tak jsme měli spát v čerstvě
natřeném silně zapáchajícím. Správcová neuměla anglicky a byla dost schnilá
(rozuměj seschlá). Směšná byla situace, kdy Láďa loboval za snížení ceny
v tom smradu přes další osobu. Láďa na Němce anglicky, Němec na správcovou
francouzsky. Nevyloboval ale nic. Naštěstí to drahé nebylo a nakonec jsme ani
v tom smradu nemuseli spát, protože nám dali dobrý pokoj. Městečku Roquebrunn
dominovala zřícenina hradu nad baráčky v údolí řeky Orb (to je ta řeka co na
ní jedem závod). Rozvěsili jsme si mokrý věci a šli se podívat do města. Nahoře
kolem zříceniny je tzv. Středozemní zahrada. Oč jde. Je to nějakej areál,
botanická zahrada, tak se tomu říká. Všude tam rostli kaktusy. Všechny možný barvy
a tvary. Takovej malej trojzubej jako z kovbojky byl hned u vstupu. Dál jsme se
bohužel nedostali, protože byla zrovna zavírací, ale i přesto jsme viděli několik
moc krásných exemplářů. To by se asi Zuzi líbilo. Uvědomil jsem si, že celé
město, okolí (hory s keřema, skalama a vínem, vinná pole všude kolem) a
architektura mi připadá jako město La Rocque z knihy Roberta Merla -Malevil (měl
jsem z toho referát, doporučuju). Jen mi do toho nezapadala řeka a počítal bych,
že hrad bude trochu větší. To je fuk. Prošli jsme se v podhradí, kde byly
křivolaký uličky, kaktusy, pohodová kočka (zvíře ležící na slunci a okolí si
nevšímající) a dobrý baráčky. Totiž to koumal Láďa, tam byl baráček, ten měl
půdorys tak 6x3 metry, ale tři patra. Konstatoval, že tam musej mít žebřík a že to
není pro důchodce. Dole u mostu jsme si pak dopřáli malou masňákovinu, když jsme si
dali pívo. Bylo toho 2,5 dcl a k českýmu pivu se to nedalo přirovnat. Bylo to
prostě úplně jiný, celkem i dobrý. Pak jsme se vrátili do bungalowu a po véče šli
spát.V sobotu ráno Láďa jasně řekl, že ten hup nepojede jako první, že si někdo z nás má zvýšit sebevědomí. Tak jsem řekl, že jedu. Jeli jsme teda na místo. Bylo už trochu míň vody. Rozjezdil jsem se, projel několikrát horní část trati a jel k hupu. Tam už čekal Pavel s Láďou. S Pavlem jsem udělal léčku na Koviho, jestli nepojede první on. Připadal nám totiž trochu vystrašeně, tak jsme ho chtěli potrápit. Když jsem mu to řekl, odmítl a chtěl se vzdálit. To už jsem se rozjel a hop, bum. Skočil jsem rovnou do vracáku, ani mi necáklo do xichtu. To je dobrý, to se mi líbí. Kovi jel nějak divně, skoro se zvrhl, musel vylehávat. David jel v rámci jeho schopností, rozhodně ale líp než Kovi. Ten z toho taky nebyl odvázanej, protože si byl svýho nejistýho průjezdu vědom. Druhej hup=válec jsem jen tak proskočil, Kovi podobně, ale David se zvrhl. Zvedal, nepříliš jistě, navíc jsem zahlídl, jak mu padá šprajda. Zakrysil. To už je teda 20 piv (podle jejich přitroublýho zákona, kterej já nikdy nepodepíču). David v pohodě stačil, takže chytil loď, já mu chyt pádlo. Nalezl a jeli jsme dolu. Tam už to bylo v poho. Jeli jsem ještě jednou, zopakoval jsem si průjezd hupem, Kovi taky (opět vylehával). David teď neměl tak jistý průjezd jako napoprvé, ale v druhém hupu už neměl problém. Šel jsem se s Davidem převlíct, abychom vyfotili Pavla s Láďou a oni mohli jít na vodu. Kovi zůstal pilovat na závody. Klukům to šlo v pohodě. Ani Pavel ani Láďa nejsou problémoví, takže to bylo v klidu. Láďa měl trošku obavy ze svého velkého ponoru, ale nakonec vyvázl bez menších potíží. Kovimu se průjezd pořád nedařil, až prý jednou, když jsem ho zrovna neviděl. Neměl z toho dobrý pocit. Fotil jsem průjezd soutěskou ze všech možných míst a úhlů. Doufám, že ty fotky budou dobrý (tydle jsem ještě neviděl). K obídku jsme dali bagetu a jeli jsme k moři do městčka Valras Plage. Jak má město v názvu pláž, je jasný, že to bude dobrý. A taky bylo, písčitá pláž se mi moc líbila. Teplo zrovna nebylo, ale to nám bylo šum a fuk. Foukal vítr, takže se dělali dost dobrý vlny (řekl bych až 1,2 metru). Jeli jsme serfovat. Připadal jsem si jak děcko, co dostalo novou hračku. Doslova mě srala slaná voda v očích, ale to se muselo skousnout. Měl jsem důležitější radosti. Serfování, bokem se nechat valit, skákání na protijdoucích vlnách. To bylo hodně dobrý. Skákat na vlně, zrovna v momentě, kdy se začínala lámat. Jednou se mi to povedlo tak, že jsem byl celou lodí ve vzduchu. Pleskance při dopadu byli dobrý. Pavel a Láďa se při serfování nabodli do dna. David dělal asi 5 eskimáků, každej tak na 5 pokusů, každej pokus asi tak 5 sekund. Na pískové pláži jsme s Davidem a Pavlem vyryli patama do písku asi tak 15 metrovou píču a 20 metrovýho čůráka. Zrovna lítali nad pláží nějaký ultralighty. Po nějaký době, kdy už jsme byli vyflusaný jsme se vrátili. Když nás viděli místní lidi, čuměli, jaká že delegace přijela, nejspíš někde ze Švédska nebo tam někde ze severu. Ještě jsme se zaběhli vykoupat se. Na stativ jsme umístili kameru a vběhli do studeného Středozemního moře. Vzhledem k tomu, že jsme byli jediní koupající na celé pláži (a možná v okruhu 100 mil) a navíc celkem hluční, byli jsme středem pozornosti pro všechny kolemjdoucí. Koukali po nás baby i báby. Já si radši všímal těch bab. Perfektní momentka se naskytla, když jsem se převlíkal. Od moře přicházel mokrej Láďa jen v neoprenkách, který křižoval cestu nějakému páru oblečenému v zimních bundách a s šálami na krku. Celou tu dobu po nás koukali dva důchodci ze zaparkované Astry. Co na nás viděli, je každýmu jasný. Tak jsme si teda sbalili a jeli do Roquebrunu. Ještě nás čekal Aperitif pro závodníky v pořádajícím městečku Cessenon. Jako zahraniční tým jsme byli okukováni místními, zatímco my jsme koukali na francouzské vodačky. Láďovi podal ruku místní starosta, bafuňář z místního oddílu si s ním pokecal na téma Praha. Vylezlo z něj, že tu byl na Svěťáku koukat se, jak závodí jeho syn nebo co. Pak měl starosta a bafuňáři projev (nerozumněl jsem ani slovo, smáli se tomu, tleskali, my jsme jen blbě čuměli), po kterém následovalo občerstvení grátis. Podávali se chipsy, různý křupky a koláčky, k pití hodně dobrý nealko (vykrknul jsem celou 2litrovku), hodně dobrý a silný víno a hodně hnusnej pastis (to jsem pil vůbec poprvý). Ten francouz mi ten pastis nalejval, tváři se u toho jako že to si pochutnáš, ale bylo to hnusný. Chutnalo to jak pendrek a navíc to mělo pěkný grády. Bavili jsme se tam (hlavně Láďa ale i ostatní) s jedním angličanem a manželkou, co zítra taky závodí, navíc taky veterány (že by konkurence pro Láďu?). Po skončení jsme se sbalili, povečeřeli, vykoupali se z té slané vody, opláchly slané mokré hadry a šli spát. Zejtra v devět je předjízda, v deset start.
Přijeli jsme chvilinku po devátý hodině a už se závodilo. Láďa zašel pro čísla a že prej jedem odpoledne. To je teda organizace. To byla ale chyba a my jsme promeškali start, kterej bychom stejně nestihli, protože jsme přijeli pozdě. No skoukli jsme jak se jezdí a tak. Láďa domluvil (ta baba ho evidentně chtěla), že pojedeme jako první v odpoledním programu.
Bylo dost málo vody a v soutěsce pár lidí
nechutně zlomilo špičku. Dnes bylo riskantní skákat rovnou do vracáku, tak jsem byl
rozhodnutej jet okolo, trochu pomalejší cestou, ale aspoň nezničím svoji novou
štoudev. Ten anglán nebyl konkurence, protože je to singlíř, hmmm Láďa je zklamán.
Francouzi si moc ze břehu nefandili, to u nás se povzbuzuje víc. A úroveň? Strašný
rozdíly. Oni asi nestartujou podle výkonnostnch tříd, protože mezi lemplama jeli
bombeři a naopak. Tady je místo pro průzkum lodí a reklamu Vlašákovi. Napočítali
jsme 1 Vision, 3 Barracudy, 1 Big Barracuda, 2 Fusiony a velké množství pyrogů. Tuhle
prase-rybu si fakt asi zamilovali po celém světě. My jsme jeli teda až odpoledne před
holkama. Na startu na nás koukali, Kovi zkurvil start, tak startoval na dvakrát. Jel
jsem s jedním šťouchem na poslední povodě, jinak docela dobře. Vyfrk jsem si
jednu protivodu, v jedné jsem neodhadl nájezd a otřel se špičkou o břeh. Kluci
jeli nějak normálně, akorát Pavel dal asi pade. Start druhé jízdy se obešel bez
komplikací. Nahoře se mi povedla kombinace povod na austrálii, vyfrk jsem protivody,
prostě zlepšil jsem se o 3 vteřiny, ale zase jsem dal šťoucha, tentokrát na
předposlední povodě. V cíli mi Kovi řekl, že na jeho oblíbené soutěsce ho to
vysvícovalo, přepadl, eskimoval a vracel se na povodu. Podle toho, že měl o 2 sekundy
horší čas než já se mě to moc nezdá, ale budiž, nemá důvod si vymýšlet, asi
jel jinak fakt dobře. Po dojetí jsme si byli sbalit věci. Pak jsme odkoukali výsledky,
přepsal jsem je pro našeho pisálka a ochránce všech výsledků Jožku. Z nich
jsem zjistil, že v první jízdě jsem tu povodu nešťouch, zatímco v druhé
jízdě mi šťoucha už neodpustili. Ostatní dopadli tak, jak vidíte z výsledků.
Každý z nás dostal, stejně jako každý závodník, zadarmo butilku místního
vína. Ještě jsem ho nechutnal, ale těším se. Docela dobrá pozornost. Když si
vezmu, že tam stojí startovné 30 franků, což mi podle cen (jak čeho, záleželo na
zboží) připadalo jako nějakejch 80 korun, je to docela dost dobrý. U nás na NKZ
zaplatíš kilo a dostaneš prd, ani třeba samolepku s logem závodu nebo sponzora.
Výjimky se ale i u nás najdou a přecejen za to mohou podnikatelé, kteří náš sport
přehlíží. To už je ale zase o něčem jiném. Láďa si koupil za 35 franků
profesionálně udělanou fotku ze závodu. Já a Pavel jsme tam taky měli fotky.
Všichni tři jsme byli vyfocený, jak jedem do cíle, to znamená v pokročilém
stádiu únavy, takže jsme měli všichni ufuněný výrazy v xichtě. Pavel svou
fotku nechtěl, mě bylo líto těch peněz. Ale fotky to byli dost dobrý, skoro na A4,
na xichtě byl vidět každej beďák a voda jak tekla přes palubu byla taky moc pěkně
zachycená. No to je fuk, jedem. Vyrazili jsme opět v 15:30. Jeli jsme dnem i nocí,
směr sever. Kousek od Lyonu na hodinách nad dálnicí jsme viděli jinej čas, než na
našich hodinkách. Až teď jsme si uvědomili, že jsme kokoti, protože v noci ze
soboty na neděli se měnil čas, takže francouzi měli závod zorganizovaný dobře,
akorát my jsme nevěděli že o hodinu dřív. Dobrý ne? Pak už jsme upalovali, já
jsem dělal nějakou dobu navigátora, takže jsem toho moc nenaspal. A když jsem spal
probudila mě hádka Pavla s Kovim. Kdyby na sebe dosáhly, asi by si rozbili huby.
Nadávali si fakt do čůráků a do rozbitejch držek. Jo ponorka je ponorka. A mě už
taky pár věcí silně sralo. Ale to už bylo jedno. Vraceli jsme se domu. Zase uvidím
Zuzi, i když nic z toho, spíš jestli by jí nebylo líp, kdybych se nevrátil. Ach
jo, zase mě chytá depka.V pondělí ráno jsme v Rozvadově opět uslyšeli češtinu. Koupil jsem si bagetu, nanuka a alou domu. V osm hodin jsem si vzpomněl, že Zuzi začíná škola a já ještě dnes nemusím. Budu mít problémy s doháněním a taky že jsem je měl. Aspoň že byla omluvenka od doktora. No, dojeli jsme na kanál, umyli a uklidili jsme auto a konec, jelo se domu. Doufám, že příští rok budou peníze a čas (vojna taky hrozí) a pojedeme zase.