Zhruba poslední dva roky jsem se snažil dokopat své kamarády (oba dva) k účasti na regionálně věhlasné akci nazvané "Lužecká regata". O co se jedná? Jede se to na pramicích a jak už z názvu vyplývá jede se to v Lužci nad Vltavou. Ten má od dob splavnění spodního úseku Vltavy ostrovní polohu. Původně byl totiž založen při levém břehu Vltavy. Jelikož si Vltava šetří spád až na samotný konec, jediný způsob, jak otevřít Vltavu lodní dopravě byl laterální kanál. Díky tomuto počinu má nyní Lužec ideální podmínky pro závody. Startuje se na kanále, jede se po kanále nahoru, není tu žádný proud, zato úděsný volej. Ve Vraňanech na jezu se lodě přetáhnou přes hráz dolů na řeku a už se může frkat s poměrně rychlým proudem dolů. Systém závodu je jednoduchý. Pořadatelé mají k dispozici pět pramic, takže se jede systémem "rozjížděk" po pěti posádkách. Ono by se na kanál stejně o moc víc lodí nevešlo. Po dojetí se lodě natahají na vlečňák a traktor k tomuto účelu nacouvavší až k vodě je převeze skrz ves zpět na kanál. Časoměřič má vzhledem k délce závodu dost času, aby odstartoval, doma se nasvačil a přišel do cíle změřit čas.

Jak už jsem řekl, snažil jsem se o to minimálně dva roky nazpět, ale ani jednou se mi to nepodařilo. Vždycky do toho něco vlezlo. Letos se mi povedlo přesvědčit o povinné účasti Gorečáka a Davida. Nedostatek domácích jsem zkoušel napravit angažováním legionářů. Budějičák Boček se pokoušel vymluvit na jakési bourání komína na chalupě, ale když viděl, že mu to nepapáme vyšel s barvou ven. Nechce zbourat komín, ale sebe a ne na chalupě, nýbrž na raftových závodech u nich na kanále. Místo něj přijala angažmá kormidelnice Petra. Ta měla v pátek svátek, takže jsme zašli do kempu na dvojpivo. Při druhém dvojpivu přiznala druhá posila mimo hranice klubu, totiž Jahoda, tč. na Dukle, že má jakousi službu či co. Takže jsme se rozhodli angažovat posledního dosažitelného člena oddílu, Koníka. Dali jsme mu vědět přes Káču, a když nás v půl jedenácté vymetli, tak jsme se rozhodli zajet za ním do Kralup do Pivasu, kde se určitě po sálovce zastavil. Zebrali jsme kola a vyrazili. V půlce cesty si David postěžoval, že mě to jede a on musí dusat jako vůl, tak došlo k prohození kol. Ujeli jsme s Petrou asi pětset metrů a zastavili. David nikde. Přijel asi za dvě minuty s tím,že se nemohl dostat do klipsen. Zahnuli jsme na stezku a po dalších pětistech metrech čekáme znovu, protože po Davidovi ani vidu, ani slechu, ani čichu. Přijel za chvíli a pravil, že doufá, že s tím kolem nic nemám. Prostě se vymázl... Koník v Pivasu nebyl (druhý den řekl, že nás viděl jak čekáme na Davida). Rozhodli jsme si dát jedno od cesty a vrátit se. Za pět minut se oblačnost roztrhla a na zem začal vypadávat vodopád. Točmistr nás ve dvě vyhnal do deště, takže jsme vzbudili Davida a vyrazili. Jelikož se mi nechtělo v tom dešti až domů, tak jsme zahnuli k Petře domů. Ještě jsme něco zobli a spát se šlo v půl čtvrté.

Vstávalo se v půl sedmé, krutě brzo. Vyjeli jsme hodně po sedmé, ještě jsme se stavěli doma a v půl deváté nás převážel přívoz do Lužce. Petra z toho měla druhé Vánoce a nejradši by tím přívozem jezdila pořád tam a zpátky. Celé dění se konalo ve vojenském stanu u přívozu. Přihlásili jsme se, obdrželi krásné startovní číslo (13), zasedli ke stolům a začali opatrně konzumovat. Koník slíbil, že přijede mezi půl desátou a desátou. Poprvé jsme ho reklamovali ve čtvrt na jedenáct. Nakonec dorazil přímo na start, kde na nás ostatní posádky už asi pět minut čekaly. Po startu jsme vyrazili a objevil se první problém. Nějak jsme zapomněli osvětlit Petře techniku kormidlování, takže během prvních tříset metrů loď poměrně solidně kličkovala a Petra obdržela kromě pokynů i několik jmen. Rovinka do Vraňan byla úděsná ze dvou důvodů. Prvním byl naprostý volej, kterým jsme museli naši pramici hrnout a druhým skutečnost, že ta rovinka je prostě rovinka. Na konci vidíte v mlze most s vraty a on se ne a ne přiblížit. Tahle fáze trvala víc jak 25 minut. Na konci jsme přistáli, vytáhli pramici na břeh a po dřevěném splazu ji sunuli dolů. Gorec jí chytil za lano na čumáku a já jí pustil, protože nebylo v mých silách to monstrum udržet. Pramice sjela a Gorec jí zachytil (akorát si přitom namočil boty). Naskočili jsme do ní a vyrazili. Proud je rychlý a za chvíli už vidíme stan s chlastem, gulášem a párky. Ve finiši se kousnem a do cíle jaksepatří dospurtujem. Přistáváme, jsme úplně hotoví. Časoměřič nám oznamuje, že jsme první. O 1,17 vteřiny, což při čase 41:30 a nějaké setinky je v podstatě o fous. Sedáme pod stan a začneme se intenzivně chladit zevnitř, protože začíná být pěkné dusno. V dalších rozjížďkách nás už nikdo neohrozí, takže slavíme vítězství. Vyhlášení je něco po čtvrté, jako první si můžeme vybrat cenu, máme na výběr ze čtyřech lahví, už si chci vzít ferneta, ale Gorečák si správně všímá domácí slivovice s etiketou KREMATORIUM MĚLNÍK a jménem sponzora, takže berem slivku. Pak se ještě dřepí a pije a poslouchá kytary. Od sedmi tu má být nějaká kapela, ale když začínají vybalovat, tak se mi to moc nelíbí. Instalují si cosi jako barevnou hudbu a vybalují samohrajku, takže volíme ústup, po té pozdně včerejší a brzce ranní taktické poradě se nám stejně chce spát. Jedeme pryč, ještě se vykoupeme v pískovně ve Vojkovicích (já poprvé po asi pěti letech, a to to mám za domem) a definitivně se trháme.