Dějiny odboje proti nacismu na Kralupsku (6. část)

Sabotážní přípravky pocházely většinou od pplk. Mašína (karborundové destičky a karborundový prášek do maznic vagónů a strojů, chemikálie ve tvaru kostkového cukru do pohonných hmot, sodíkové zápalné bombičky a "tužky", časovací strojky k "pekelným náložím", třaskaviny a samozápalné vložky ve tvaru uhlí do otevřených vagónů, vezoucích
uhlí). Tyto předměty byly uskladněny většinou v továrně Maggi u komína (v suchu) za pomoci J. Bělohradského, E. Vodáka, s vědomím ředitele Jar. Šulce, též částečně s hotovými letáky u obuvníka Valouška. Třaskaviny byly použity při akci zničení obrněného vlaku v prostoru u tunelů pyrotechniky prap. Svobodou, J. Kejmarem ml., za spoluúčasti Rusa Teresčuka, část byla připravena na případnou destrukci v "petrolejce". Na jaře r. 1940 přivezl R. Vodák sabotážní přípravky pro kralupský odboj, které předal opět J. Bělohradskému. Na těchto akcích spolupracovali také členové odboje KSČ (Koníček, Dýma) a náš J. Kejmar st. Doprava, předávání a úschova těchto nebezpečných materiálů byla - vzhledem k ostražitosti hlídačů - velmi riskantní, o tom svědčí několik příhod a obtížných komplikací.

Odboj do zatýkání v roce 1942
Prvním zatčeným ze skupiny byl Josef Janura ze Zeměch. Byl zatčen na Poldovce, kde pracoval, když u něho při náhodné prohlídce našli ilegální tisk. Nikoho dalšího neprozradil a zemřel v KT.
Do roku 1941 nacisté konsolidovali svůj policejní aparát a postupně získali dosti konfidentů, aby mohli lépe brzdit odbojové hnutí. A nepřítel toho velmi tvrdě využil. Především byl "mírný" von Neurath vyměněn za osvědčeného a tvrdého R. Heydricha, který neprodleně 29. září 1941 vyhlásil stanné právo. V jeho rámci se bez dlouhých "cavyků" vypořádal s většinou zatčených. Kralupští komunisté zatím nebyli postiženi. Po odvolání A. Ženíška na jaře 1941 se na podzim objevil na Kralupsku nový instruktor, kterým byl Vilém Bajgar. Ilegální schůzky, jichž se účastnilo maximálně pět členů, se konaly většinou v bytech, v obchodech nebo i venku. Dosti často se konaly takové schůzky v opravně kol Antonína Straky v Lobečku, kde příchod a odchod většího počtu lidí nebyl nápadný.
Bajgar byl menší postavy, světlých vlasů a modré oči kryl brýlemi bez dioptrií. Většinou nosil vysoké boty do nepohody, čímž připomínal gestapáky. Velmi rád se seznamoval s odbojovými pracovníky i mimo jemu známé skupiny, což Klouček neviděl rád. Tak se seznámil s celou řadou lidí a rozvinul na Kralupsku velmi intenzivní činnost. Protože byl mezi starými komunisty neznámým člověkem, vzbudil dosti nedůvěry a v Kamenném Mostě se chystali dokonce, že ho zlikvidují. Tato nedůvěra vedla po jeho zatčení k podezření, že byl konfident, což gestapáci při vyšetřování podporovali.
Bajgar se nechoval jako člověk žijící v ilegalitě. Chodil si po Kralupech a okolí zcela volně a bez zajištění a dosti často zajížděl do Prahy a do Libochovic, které byly druhou částí jeho rajonu. V Kralupech se objevil naposledy v únoru 1942, v březnu byl marně očekáván. Ani v dubnu se už nemohl objevit, protože byl nejpravděpodobněji 7. dubna zatčen v Praze na Staroměstském náměstí spolu s Věrou Pižlovou, členkou KSČ od r. 1933, členkou odbojové KSČ v Lounech.
Je pravděpodobné, že gestapo se zatýkáním na Kralupsku čekalo až po Bajgarově zatčení, neboť se zdá, že na jeho stopu v Praze nasadilo konfidenta Václava Dvořáka, který jim ho označil. Svědčí o tom to, že zatýkání na Kralupsku začalo už 9. dubna zatčením Stanislava Kytky z Kamenného Mostu a Frant. Mudroňky z Otvovic. V noci z 10. na 11. duben pak byli zatčeni: Josef Klouček z Dolan, Václav Votava, František Buřič z Kralup a Jiřina Najmanová, sestra Josefa Blechy z Veltrus. Měl být zatčen také Josef Loužecký z Neuměřic, ale ten byl včas varován, uprchl a skrýval se do 22. srpna, kdy si pro něho přišli podruhé. Zatčení unikl tím, že se ve skrýši na dvoře svého domku zastřelil.
Klouček měl všechno připraveno na útěk, ale pro zranění na noze nebyl schopen utíkat přes ploty a zahrady.
14. dubna si gestapáci přijeli do práce pro Blechu, takže měl čas odvézt většinu knih k přátelům, protože se domníval, že o ně bude mít gestapo zájem. Téhož dne si gestapo počkalo na kralupském nádraží na Annu Dortovou, kterou jim musel ukázat Klouček, protože o ní věděli jen to, že je to dcera trafikanta. Klouček tak učinil pod pohrůžkou, že zatknou jeho ženu a synka Jaroslava, který mu pomáhal v odbojové práci, ale nebyl ještě dosti dospělý, aby vydržel týrání a nic neprozradil. Kromě toho bylo jasné, že Dortovou gestapáci stejně brzy dostanou.
To bylo zatýkání, které lze označit jako prvotní, a které by bylo možno přičíst na vrub Bajgarovi. Ale podrobná analýza svědčí o tom, že to nebylo tak jednoduché. Lze se právem domnívat, že gestapo mělo dosti dlouhou dobu přesný plán, koho zatkne jako Bajgarem vedenou ilegální organizaci. Čekalo zřejmě jen na zatčení samotného Bajgara, tedy po 7. dubnu. Proto uhodili 9. a 10. dubna. Dva až tři dny je příliš krátká doba na zpracování výpovědí Bajgarových v plán zatýkání. V jiných případech to bylo 14 dní i více po přiznání, než gestapo přišlo pro uvedeného. Lze to vyložit jen tak, že kralupské zatýkání bylo součástí zásahu proti celému II. ústřednímu vedení, že bylo jeho první etapou.
(pokračování příště)

Dr. Mojmír Dýma
Vladislav Vávra